为什么叫211大学

Maximilien Robespierre
Stranická p?íslu?nost
?lenství	Jakobíni
Narození	6. května 1758 Arras
úmrtí	28. ?ervence 1794 (ve věku 36 let) Pa?í?
P?í?ina úmrtí	poprava stětím
Místo poh?bení	H?bitov Errancis Katakomby
Rodi?e	Maximilien Robespierre
P?íbuzní	Augustin Robespierre a Charlotte Robespierre (sourozenci)
Alma mater	Lyceum Ludvíka Velikého (1769–1781)
Profese	politik, advokát, noviná? a revolucioná?
Nábo?enství	deismus
Ocenění	V?eobecná soutě?
Podpis
Commons	Maximilien de Robespierre
Seznam děl: SK?R | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové polo?ky.

百度 韩正同时指出，要营造更好环境，全力支持包括中央在沪单位等各方面参与上海科创中心建设，打造更加开放的科创中心建设大平台。

Maximilien Fran?ois Marie Isidore de Robespierre (6. května 1758 Arras – 28. ?ervence 1794 Pa?í?) byl francouzsky advokát a politik. Je jedním z nejznáměj?ích a nejkontroverzněj?ích aktér? Velké francouzské revoluce. Jako poslanec a vyznamny jakobín prosazoval princip suverenity lidu a rovná ob?anská a politická práva bez ohledu na stavovsky p?vod, bohatství, vyznání ?i rasu. Jako ?len Konventu a Vyboru pro ve?ejné blaho měl podíl na represivních opat?eních spojenych s radikální fází revoluce a ob?anskou válkou. Pro jedny p?edstavuje obhájce ideálu demokratického a sociálního státu, pro jiné z?stává p?edev?ím ztělesněním revolu?ního teroru.

?ivot

Raná léta

Byl synem vyznamného právníka Maximiliena Barthélémy Fran?oise de Robespierra, a jeho man?elky Jacqueline Marguerite Carraultové, dcery sládka. Jeho p?ímí p?edkové v mu?ské linii byli notá?i v Carvinu, vesni?ce poblí? Arrasu, ji? od po?átku 17. století. Maximilien byl nejstar?í ze ?ty? dětí, měl mlad?ího bratra Augustina (1763–1794), a dvě sestry. Kdy? mu bylo ?est let, jeho matka zem?ela p?i porodu, otec poté opustil rodinu, a a? do své smrti (roku 1777) pobyval v zahrani?í. Děti zanechal v pé?i p?íbuznych z mat?iny strany.

Mlady Robespierre nav?těvoval od svych osmi let ?kolu v Arrasu, později studoval práva na Lycée Louis-le-Grand v Pa?í?i. Zde se, mj., seznámil s osvícenskymi my?lenkami J.-J. Rousseaua a p?ijal je za své.

Kariéra v Arrasu

Po ukon?ení studií v roce 1781 se stal úspě?nym právníkem v rodném Arrasu. P?i své práci ?asto zastupoval chudé, co? mu p?ineslo oblibu. Roku 1782 jej biskup Louis-Hilaire de Conzié jmenoval trestním soudcem, Robespierre se ale funkce brzy vzdal, aby nemusel vyná?et rozsudky smrti. Dále vedl svou advokátní praxi a v roce 1783 se p?i úspě?né soudní obhajobě mu?e, ktery byl místními autoritami donucen odstranit ze svého domu hromosvod, proslavil jako obhájce osvíceneckého pokroku. Věnoval se rovně? spisovatelské ?innosti a od roku 1783 byl ?lenem akademie v Arrasu, v ní? se setkal mimo jiné s budoucími revolu?ními politiky Lazarem Carnotem a Josephem Fouché. V rámci akademie p?ednesl mimo jiné texty usilující o zrovnoprávnění neman?elskych dětí nebo o právo ?en vstupovat do akademií a ?tená?skych spole?ností. Ji? p?ed svoláním generálních stav? (1789) byl vyraznou lokální osobností se stále odta?itěj?ím vztahem k místní právnické elitě a církevní hierarchii.

Poslanec Národního shromá?dění

Roku 1789 byl, teprve t?icetilety, Robespierre zvolen poslancem generálních stav? – za ?t?etí stav“ v provincii Artois. Pa?í??tí hejskové si vybrali Robespierra za ter? svych posmě?k?. V?echno jim bylo smě?né na tomto poslanci za město Arras – staromódní olivově zeleny frak, maloměstské chování, nadneseně bombasticky sloh p?edem p?ipravenych projev?. Brzy si v?ak mezi Pa?í?any získal úctu a pozornost.

Na sněmu generálních stav? ve Versailles se podílel na úsilí zástupc? t?etího stavu (jich? bylo dvakrát víc ne? zástupc? za první a druhy stav, tj. duchovenstva a ?lechty) hlasovat po jednotlivcích a nikoli po stavech, ú?astnil se p?ísahy v mí?ovně a vzniku Národního shromá?dění. P?ipojil se zde k ?Bretaňskému klubu“, ze kterého po p?esunu do Pa?í?e vznikl známy jakobínsky klub. V něm se z po?átku setkávali poslanci od politického st?edu (Mirabeau, Lafayette) po radikální levici (Pétion, Grégoire ?i sám Robespierre).

Radikální obhájce práv ?lověka a ob?ana

Robespierre se stal jedním z nejvyrazněj?ích kritik? rozpor? mezi p?ísliby Deklarace práv ?lověka a ob?ana (1789) a politickou realitou. Kritizoval represivní zásahy proti ob?an?m bou?ícím se kv?li nedostatku chleba a zejména zavedení stanného práva v Pa?í?i na podzim 1789. Zasazoval se o zrovnoprávnění protestant? a ?id?, které bylo v Národním shromá?dění prosazeno v prosinci 1789. Spolu s Pétionem se ve shromá?dění postavil proti návrhu na ?áste?né znovuzavedení censurních opat?ení, a? u? by se tykala radikálních nebo naopak konzervativních a kontrarevolu?ních list?.

V době tvorby ústavy (p?ijaté 1791) pat?il mezi nejvyrazněj?í kritiky rozdělení ob?an? na ?aktivní“ a ?pasivní.“ Zatímco základní ob?anská práva se měla podle navrhované ústavy vztahovat na v?echny ob?any, politická práva (právo volit, podávat petice ?i se stát ?lenem Národní gardy) p?íslu?ela jen ?aktivním“ ob?an?m splňujícím p?íslu?ny volební cenzus (vylou?ena tak byla p?ibli?ně t?etina dospělych mu??). Tím se za?adil k men?ině zastánc? v?eobecného (mu?ského) volebního práva, které se ov?em nepoda?ilo p?i tvorbě ústavy prosadit. Stejně neúspě?ně se pokou?el prosadit zru?ení trestu smrti, ktery ozna?il za barbarsky a zbyte?ny pro ochranu spole?nosti. P?esto?e byl tento návrh zamítnut, p?ijalo shromá?dění zákon, ktery měl vykon trestu smrti vyrazně humanizovat – omezil mo?né p?ípady jeho pou?ití a bolestivé a stavovsky nerovné formy trestu smrti nahradil stětím gilotinou.

Spolu s Grégoirem a několika dal?ími levicovymi poslanci se pokou?el prosadit zru?ení otroctví a rovná ob?anská a politická práva pro svobodné nebělo?ské obyvatelstvo (?libres de couleur“) ve francouzskych koloniích. P?itom se st?etli i s některymi konzervativními jakobíny (Barnave, Lameth), kte?í pova?ovali zru?ení otroctví za nebezpe?né pro francouzskou ekonomiku. Jedinym Robespierrovym úspěchem v tomto směru bylo nakonec odstranění vyslovného schvalování otroctví z navrhovaného textu ústavy, která tak ponechávala otev?enou mo?nost jeho pozděj?ího zru?ení. Po p?ijetí ústavy navrhl v květnu 1791, aby ?lenové shromá?dění projevili ob?anskou ctnost a zabránili koncentraci moci ve stejnych rukou tím, ?e nikdo z nich nebude kandidovat v blí?ících se volbách do Zákonodárného shromá?dění, které je mělo nahradit a ústavu aplikovat.

Krize po útěku do Varennes

Robespierrova busta, 1791 (Muzeum francouzské revoluce).

V ?ervnu do?lo k zásadní proměně politické situace po nezda?ilém útěku královské rodiny do Rakouska, jejím zadr?ení ve Varennes a návratu do Pa?í?e. Zatímco vět?ina Národního shromá?dění p?ijala prohlá?ení, ?e král byl ?unesen“ nep?áteli revoluce, Robespierre ?ádal, aby byl Ludvík XVI. souzen a sesazen. Ne?ádal v?ak zatím konec monarchie jako takové a v návaznosti na Montesquieua neviděl nutně rozpor mezi republikou a konstitu?ní monarchií, v ní? by byl král symbolickou postavou bez faktické vládní moci. Obával se toti? vzestupu nové despocie pod vedením silného prezidenta ?i vojev?dce (zejména s ohledem na vliv a popularitu markyze de La Fayette). Jakkoli Robespierre ani jakobínsky klub nakonec nepodpo?il demonstraci za republiku svolanou 17. ?ervence 1791 na Champ-de-Mars klubem kordeliér?, jednozna?ně se vymezil proti masakru demonstrujících vojáky národní gardy pod p?ímym velením markyze de La Fayette na pokyn pa?í?ského starosty Baillyho.

V Pa?í?i bylo tehdy opět zavedeno stanné právo a do?lo k rozsáhlému zatykání. Sám Robespierre byl nucen ukryt se v domě truhlá?e Duplaye na Rue Saint-Honoré a k ve?ejnému politickému p?sobení se mohl vrátit a? na za?átku srpna. V pokoji v horním pat?e Duplayova domu v?ak z?stal ?ít jako nájemce a? do konce ?ivota. Jednak zde byl vyrazně blí? jakobínskému klubu ne? ve svém p?vodním podnájmu na okraji Pa?í?e a také se sp?átelil se ?leny rodiny, vesměs p?esvěd?enymi podporovateli revoluce i jeho vlastní politiky. Nejbli??í vztah navázal s Duplayovou nejstar?í dcerou éléonore, se kterou se chtěl podle svědectví rodinnych p?átel po revoluci o?enit.

Nedlouho po masakru na Champ-de-Mars musel ?e?it krizi jakobínského klubu, ktery opustili jeho konzervativněji orientovaní ?lenové pod vedením ?triumvirátu“ Lameth, Barnave a Duport, aby zalo?ili samostatny klub feuillant?. Konsolidace jakobínského klubu v Pa?í?i i v jeho regionálních odno?ích s sebou p?inesla vyrazny posun doleva pod vedením dosluhujících poslanc? Robespierra, Pétiona a Grégoira i novych stoupajících hvězd revolu?ní politiky Jacquese Pierra Brissota ?i George Dantona. Zákonodárné shromá?dění vze?lé z novych voleb bylo vyrazně radikálněj?í ne? jeho p?edch?dci a právě Brissot se stal jedním z jeho nejvlivněj?ích poslanc?.

Noviná? a politik v době Zákonodárného shromá?dění

úvodní strana Robespierrova Obhájce ústavy (1792)

Robespierre odjel po skon?ení svého mandátu na ?as zpět do Arrasu, ale po konfrontaci se zdej?ím konzervativním prost?edím se rozhodl vrátit do Pa?í?e. Zde se opět spojil se svym p?ítelem Pétionem, ktery mezitím porazil Lafayetta v komunálních volbách a stal se starostou Pa?í?e. Sám Robespierre se nadále anga?oval v klubu jakobín? a psal noviny nazvané Obhájce ústavy (Le Défenseur de la Constitution). Kritizoval zost?ená opat?ení namí?ená proti konzervativním kně?ím prosazovaná Brissotem a jeho spojenci, proto?e podle něj zasahovala do nábo?enské svobody a zneva?ovala revoluci v o?ích up?ímnych katolík?.

Rozchod s Brissotem a girondisty

D?razně se postavil proti návrh?m na vyhlá?ení války Rakousku a Prusku na ja?e 1792. Vyhlá?ení války mělo p?itom ?irokou politickou podporu – od královské rodiny, která si od ní slibovala zásah Rakouska a porá?ku revoluce, p?es generála Lafayetta, ktery si chtěl na vále?ném poli znovu vydobyt slávu, po Brissota, ktery chtěl válku vyu?ít k potla?ení vnit?ních i vněj?ích nep?átel revoluce a roz?í?ení revolu?ních ideál? do zahrani?í. Sám Robespierre nebyl pacifista a obrannou válku pova?oval za legitimní. Snahu ?í?it vále?nym ta?ením ideály revoluce v?ak pova?oval za absurdní, proto?e ?nikdo nemá rád ozbrojené misioná?e.“ Francie navíc podle něj nebyla na válku dostate?ně p?ipravena a byla oslabena mo?ností zrady ze strany krále a konzervativních ministr?. Válka by navíc i v p?ípadě úspěchu mohla vést k omezení svobody a demokracie a vzniku vojenské diktatury pod vedením charismatického vojev?dce po vzoru Julia Caesara.

Robespierrova kritika války zp?sobila rozkol mezi ním a Brissotovymi podporovateli (v?etně d?ívěj?ího p?ítele Pétiona), později nazyvanych girondisté ?i brissotisté, a do?asně ho p?ipravila o popularitu a vliv v jakobínském klubu. Znovu za?al získávat podporu a? po vyhlá?ení války a jejích prvních neúspě?ích. V klubu se ho zastal advokát George Danton ?i noviná?i Jean Paul Marat a Camille Desmoulins. Ohro?ení blí?ícími se armádami Rakouska a Pruska nakonec vedlo k dal?í radikalizaci politické situace a k definitivnímu svr?ení krále p?i lidovém povstání 10. srpna 1792. Robespierre se ve zost?ené situaci rozlou?il s ideou konstitu?ní monarchie a podpo?il srpnové povstání. Během něj byl zvolen ?lenem nové pa?í?ské komuny (městské rady), nebo? ta p?vodní byla odstraněna spolu s králem. Zákonodárné shromá?dění pak 21. srpna vyhlásilo republiku a volby do nového shromá?dění (Národního konventu) na základě v?eobecného (mu?ského) volebního práva.

Poslanec Národního konventu

Robespierr?v portrét z roku 1792

Ve volbách, které proběhly 2. zá?í 1792, porazil Robespierre starostu Pétiona a stal se tak prvním poslancem za Pa?í?. Spolu s ním zde byl zvolen poslancem jeden z klí?ovych iniciátor? srpnového povstání a ?erstvy ministr spravedlnosti George Danton ?i noviná?i Camille Desmoulins a Jean Paul Marat. V Konventu se poté stali klí?ovymi p?edstaviteli levice známé pod názvem Hora (la Montagne), která stála v opozici v??i pravici, reprezentované girondisty (té? brissotisty). Méně politicky vyhranění poslanci, kte?í tvo?ili v Konventu vět?inu, byli obvykle ozna?ováni jako Pláň (la Plaine) ?i Ba?ina (le Marais).

S postupem rakouskych a pruskych vojsk směrem k Pa?í?i nar?stala ve městě panika. Ta nakonec vyústila ve vniknutí pa?í?ského lidu do věznic a hromadné zabíjení vězň?, u nich? vznikla obava, ?e by se mohli postavit na stranu úto?ících vojsk. Podstatná ?ást z p?ibli?ně 1200 obětí zá?ijovych masakr? byli p?itom pachateli bě?nych zlo?in?, nikoli politickymi odp?rci revoluce. Proti masakr?m nezasáhl ani girodisticky starosta Pétion ?i ministr vnitra Rolland, ani montagnardsky ministr spravedlnosti Danton. Dobrovolníci rekrutovaní během zá?ijovych masakr? v Pa?í?i vyznamně p?ispěli k p?ekvapivé porá?ce zahrani?ních vojsk v bitvě u Valmy, co? se pro mnohé stalo ospravedlněním zá?ijovych událostí.

Po vzniku Konventu se v?ak vlivní girondisti?tí poslanci od zá?ijovych masakr? distancovali a z jejich podnícení obvinili p?edev?ím Dantona, Marata a Robespierra. Ty ozna?ili za triumvirát osnující spiknutí proti republice a zalo?ení diktatury. Poslanec Louvet ?ádal v Konventu Robespierrovo vyho?tění z republiky. Ten odpověděl projevem, v něm? ozna?il masakry za politováníhodné, hájil v?ak pa?í?sky lid vedeny panikou a pochopitelnym hněvem. Slovními útoky na pa?í?sky lid a jeho chování v kritické situaci podle něj girondisté zneva?ovali i srpnové svr?ení monarchie a sna?ili se tak mít "revoluci bez revoluce". Projev se do?kal nad?eného p?ijetí zejména ze strany p?ihlí?ejících ob?an? Pa?í?e a Konvent u? se k tématu nadále nevracel.

Novym polem st?etu mezi girondisty a Horou se stal proces Ludvíka XVI. Robespierre vystoupil v prosinci s projevem, ve kterém p?ipomněl sv?j odpor proti trestu smrti, odsouzení krále v?ak ozna?il za vyjime?ny p?ípad, v něm? nejde o individuální potrestání Ludvíka, ale o jediny mo?ny prost?edek k ochraně spole?nosti. Po sko?ení procesu se cely Konvent jednozna?ně vyslovil pro Ludvíkovu vinu, ale zatímco girondisti?tí poslanci ?ádali, aby z?stal pouze uvězněn, hlasovali poslanci Hory (v?etně Robespierra) a s nimi i vět?ina Konventu pro trest smrti.

Deklarace práv ?lověka a ob?ana z roku 1793

Robespierre se v Konventu podílel na p?ípravě nové ústavy, která p?edev?ím zakotvovala republikánské státní z?ízení a v?eobecné (mu?ské) volební právo. Tato ústava byla doprovázena novou Deklarací práv ?lověka a ob?ana (1793), která oproti své p?edch?dkyni z roku 1789 kladla vět?í d?raz na rovnost a obsahovala i některá sociální práva (právo na vzdělání, na práci ?i na sociální podporu). Robespierre byl p?esto kriticky v??i ni?ím neomezenému právu na majetek a svobodny trh obsa?enému v této deklaraci. Jakkoli soukromy majetek uznával, prohlásil, ?e i ten musí byt omezen svobodou druhého a právem na existenci. Právo na svobodu vylu?uje feudální panství nebo otroctví jako formu vlastnictví. Právo na existenci dovoluje rozumny zisk z prodeje, ale nedává nikomu právo ?schraňovat hromady obilí, kdy? vedle něj jeho bli?ní umírá hlady.“ Robespierrovy návrhy na ohrani?ení práva na vlastnictví v ústavě, mimo jiné zavedením progresivního zdanění, nebyly Konventem p?ijaty.

Pád girondist?

Právě návrhy na regulaci obchodu se základními potravinami a zavedení sociální podpory získávaly poslanc?m Hory podporu pa?í?ského lidu, su?ovaného v d?sledku války a ekonomické krize nedostatkem a rostoucími cenami základních potravin. Jejich hněv se obracel proti girondist?m prosazujícím ochranu volného trhu. Po?adavky pa?í?skych radikálních klub? a mluv?ích tzv. enragés (?zběsilych“) se navíc obvykle nezastavovaly u návrh? ekonomickych regulací p?edstavovanych Robespierrem ?i Dantonem, ale ?ádali radikální redistribuci majetku. Zároveň se od za?átku roku 1793 zhor?ovala vojenská situace, co? dovedlo Konvent k vyhlá?ení mobilizace 300 000 mu?? z celé Francie. Ta napomohla spolu se zásahy proti konzervativním duchovním (odmítajícím reformy zavedené Ob?anskou ústavou duchovenstva) a zprávou o popravě krále k podnícení povstání v tradicionalisti?těj?ích regionech na západě země – zejména ve Vendée. Zdej?í venkované vedení místním duchovenstvem a ?lechtou se ozna?ili za ?katolickou a královskou armádu“ (Armée catholique et royale) a vyhlásili boj republice a jejím místním zastánc?m (shromá?děnym obvykle ve vět?ích městech).

Girondistická vět?ina v Konventu na tato rizika reagovala prosazením dekret? zakazujících pod trestem smrti prosazování redistribuce zemědělské p?dy, nepovolené no?ení zbraní a pou?ívání roajalistickych symbol? (zejména bílé kokardy). Mí?ily tak proti konzervativc?m i extrémní levici. Ve spolupráci s Horou zastupovanou Georgem Dantonem pak zalo?ili revolu?ní tribunál, ktery měl soudit spiknutí a zlo?iny proti revoluci. Konvent navíc na?ídil vytvo?ení autonomních Vybor? pro dozor (Comités de suriveillance) na komunální úrovni. Právě tyto vybory, volené a vedené místními ob?any, prováděly do budoucna vět?inu represivních opat?ení proti reálnym i domnělym nep?átel?m revoluce.

Robespierre, Danton a Marat (Alfred Loudet, 1882)

Situace girondist? se zhor?ila poté, co se jim blízky generál Dumouriez pokusil o p?evrat a nakonec p?e?el s ?ástí armády a d?stojnického sboru k Raku?an?m. Jimi organizovany Vybor pro obranu byl v Konventu zastíněn nově vzniklym Vyborem pro ve?ejné blaho, v něm? hráli klí?ovou roli montagnardi Danton a Barère. Zatímco p?i procesu s Ludvíkem XVI. vyjád?il Robespierre naději, ?e p?jde o poslední rozsudek smrti vyneseny ve Francii, nyní v reakci na vyvoj událostí a zejména Dumouriezovu zradu podpo?il opat?ení proti odp?rc?m revoluce. Konflikt girondist? s Pa?í?skou komunou a místními sansculoty podporovanymi Horou se vyhrotil po zat?ení a neúspě?ném pokusu o odsouzení Jeana-Paula Marata revolu?ním tribunálem. Ozbrojeny pa?í?sky lid nakonec oblehl Konvent a ?ádal vylou?ení girondist?. Robespierre tento zásah podpo?il, ale zasadil se o to, aby se tykal jen 31 nejaktivněj?ích girondist? (Brissota, Pétiona ?i Vergniauda) a nikoli v?ech, kte?í hlasovali proti smrti krále. Tento návrh byl podpo?en vět?inou poslanc? Hory i Pláně a vylou?ení poslanci měli oficiálně na?ízeno domácí vězení. Dal?ích 73 girondistickych poslanc? na protest opustilo shromá?dění.

Vstup do Vyboru pro ve?ejné blaho

Vylou?ení nejvyznamněj?ích girondist? z Konventu, některymi ozna?ované za státní p?evrat, se setkalo s odporem v departementech, v nich? byli zvoleni, a které se u? del?í dobu obracely proti radikalizující se Pa?í?i. Nyní za podpory girondistickych politik? uprchlych z Pa?í?e vyhlásily válku Konventu. Ten tak ztratil faktickou kontrolu na podstatnou ?ástí Francie ovládanou bu? ?federalistickymi“ povstalci podporujícími girondisty (Lyon, Marseille, Toulon, Bordeaux), roajalisty (Vendée, Bretaň), nebo zahrani?ními armádami. Za těchto okolností byl Robespierre, ktery se do té doby vyhybal vládním post?m, zvolen jedním z dvanácti ?len? Vyboru pro ve?ejné blaho. Ten spolu s několika dal?ími vyznamnymi sněmovními vybory (zejména Vyborem pro ve?ejnou bezpe?nost) fakticky suploval exekutivní slo?ku vlády, vět?ina jeho vyznamněj?ích rozhodnutí a jím navr?ené zákony v?ak musely byt schváleny celym Konventem. Jeho klí?ovym úkolem bylo nyní zajistit vítězství ve válce se zahrani?ními mocnostmi i domácími povstalci a umo?nit stabilizaci vzniklé republiky.

Robespierre se v létě 1793 podílel na p?ípravě vyznamnych ekonomickych reforem od regulace cen základních potravin po zru?ení starych feudálních dávek bez jakychkoli kompenzací (?lechtická privilegia byla zru?ena ji? srpnovymi dekrety v létě 1789, jejich panství v?ak byla nadále pokládána za jejich majetek a byvalí poddaní jim byli nuceni platit ?od?kodné“ za u?ívanou p?du). Zkonfiskovany majetek emigrant? (obvykle ?lechtická p?da) byl rozdělen na malé úseky a nabízen za nízké ceny, aby si ho mohli koupit i chud?í venkované a ?lechtické velkostatky tak byly nahrazeny malymi vlastníky. Robespierre se také podílel na p?ípravě ?kolské reformy, která měla zajistit státem z?izované a bezplatné základní ?kolství spojené s povinnou ?kolní docházkou. Paradoxně zde navazoval i na některé své girondistické kolegy, reformu se v?ak nepoda?ilo v?as uvést v platnost a po Robespierrově popravě byla Direktoriem zamítnuta.

Maratova smrt (Jacques-Louis David, 1793) prezentuje Marata jako ideálního mu?edníka

Zavra?děním noviná?e Jeana-Paula Marata sympatizantkou girondist? Charlotte Corday zapo?ala pravděpodobně nejradikálněj?í fáze revoluce ?ivená obavami ze ?spiklenc? a zrádc?“ a vyjime?nym stavem zp?sobenym probíhající válkou. Ta si vy?ádala novou mobilizaci (levée en masse) a bylo jí zd?vodněno i odlo?ení plného zavedení nové ústavy, mezitím schválené v referendu. Pa?í?sky lid nyní po?adoval po Konventu potrestání v?ech zrádc?. Konvent reagoval jednak symbolickymi gesty od ni?ení symbol? monarchie – p?ejmenovávání ulic a institucí, nahrazování soch král? sochami filosof? a ?mu?edník? svobody“ (v?etně Marata) – po zavedení nového revolu?ního kalendá?e.

Konvent také legalizoval a zároveň se pokusil dostat pod svoji kontrolu násilně zásahy proti ?nep?átel?m revoluce“ vydáním Zákona o podez?elych (Loi de suspects), ktery o?ivil aktivitu revolu?ního tribunálu. Na jeho základě byli souzeni jak p?edstavitelé starého re?imu (Marie Antoinetta ?i milenka Ludvíka XV. Madame du Barry), tak politici rané fáze revoluce (poslanec Barnave ?i starosta Bailly popraveny symbolicky v místě masakru na Champs de Mars). Revolu?ním tribunálem byli odsouzeni i někte?í girondisti?tí poslanci (Brissot, Vergniaud, Rabaut Saint-Etienne) a sympatizanti (salonierka Madame Rolland ?i dramati?ka Olympe de Gouges), kterym se nepoda?ilo uniknout z Pa?í?e. Robespierre tato represivní opat?ení schvaloval jako nutná pro ochranu republiky a jako ?len Vyboru pro ve?ejné blaho měl podíl na jejich p?ípravě, zároveň se v?ak sna?il vymezit jejich hranice. Opakovaně se zastal 73 poslanc?, kte?í protestovali proti vylou?ení svych girondistickych koleg?, a zabránil tak jejich postavení p?ed revolu?ní tribunál. Zastával se i zbyvajících ?len? královské rodiny (zejména sestry Ludvíka XVI.), které na rozdíl od popraveného krále pova?oval za ne?kodné, a p?imlouval se za jejich odeslání do exilu.

Represe proti roajalist?m a konzervativněj?ím revolucioná??m byla zároveň doprovázena snahou uklidnit pa?í?ské radikály (zejména enragés). ?ást z nich byla uspokojena zavedením tvrdych opat?ení proti spekulant?m se základními potravinami i těm, kdo by je chtěli prodávat nad maximální povolenou cenu. Kluby, které ozna?ovali tato opat?ení za nedosta?ující a po?adovaly zesílení násilnych represí, byly uzav?eny a někte?í jejich ?elní p?edstavitelé jako ?rudy kněz“ Jacque Roux ?i p?edsedkyně Spole?nosti revolu?ních a republikánskych ?en Claire Lacombe byli zat?eni. Vyznamná ?ást radikálních sanculot? byla vyzvána k narukování do armády potla?ující protirevolu?ní povstání.

St?et s Hébértem a kritika dechristianizace

Slavnost Rozumu v katedrále Notre-Dame v listopadu 1793

I po potla?ení nejradikálněj?í enragés z?stávalo napětí mezi Konventem a vyrazně radikálněj?ími politiky pa?í?ské komuny shromá?děnymi okolo Jacquese-Réného Héberta, ?lena klubu kordeliér? a autora listu Le Père Duchesne (Otec Duchesne). Své spojence měli i ve Vyboru pro ve?ejné blaho, zejména v osobě Collota d'Herbois a Billauda-Varenna. Hébertisté prosazovali zesílení represí a tzv. politiku dechristianizace (?odk?es?an?tění“), v rámci ní? mělo byt k?es?anství a zejména katolicismus odstraněny z ve?ejného prostoru. Sou?ástí této politiky bylo plenění a uzavírání kostel?, tlak na kněze, aby se vzdali svého ú?adu a prosazování tzv. kultu Rozumu.

Robespierre, ktery u? d?íve kritizoval snahu zru?it státní platy katolickych duchovních ?i represivní proticírkevní zákony, nyní vystoupil s kritikou Héberta a dechristianizace v Konventu i v jakobínském klubu. útoky proti duchovním, kte?í sami nevyzyvají k odporu proti revoluci, ozna?il za poru?ení principu svobody vyznání a politickou chybu, která by smě?ovala k odcizení mezi revolucí a p?evá?ně katolickym lidem. P?iznal, ?e byl sám od univerzity ?docela ?patnym katolíkem“, ale víru v Boha a nesmrtelnost du?e (ne nutně v katolické podobě) pova?oval za základ morálních hodnot republiky a posilu utla?ovanych. Ateismus naopak ozna?il za filosofii podporovanou aristokraty a bohá?i. Krom toho kritizoval i Hébert?v tlak na zesílení represí. V Konventu pak prosadil dekret, ktery potvrzoval svobodu vyznání a ru?il proticírkevní zásahy místních autorit (zejména na?ízení pa?í?ské komuny o uzav?ení kostel?.) Ve stejné době prohlásil Konvent vládu za ?revolu?ní a? do míru“ a roz?í?il pravomoci Vyboru pro ve?ejné blaho.

Robespierre byl v útoku proti hébertist?m podpo?en nejen ?ástí koleg? z Vyboru pro ve?ejné blaho, ale i Dantonem a Desmoulinsem. Ti byli nedávno vylou?eni z klubu kordeliér? pro nesouhlas s jeho radikalizací a Desmoulins zalo?il nové noviny pod názvem Stary kordeliér (Le Vieux Cordelieur). Robespierre nad?eně podpo?il vydání jeho prvních ?ísel a Dantona i Desmoulainsa opakovaně hájil v jakobínském klubu p?ed obviněními ze zrady revoluce. Ve stejné době do Pa?í?e za?aly pronikat zprávy o násilnych excesech reprezentant? revolu?ních armád v rámci ob?anské války, zejména ve Vendée. Robespierre v Konventu úspě?ně prosadil odvolání zdej?ího reprezentanta Carriera (proslulého hromadnymi popravami v Nantes), nikoli v?ak jeho trestní stíhání. Krom toho p?i?el s návrhem komise, která měla pro?et?it, zda byla zat?ení podle Zákona o podez?elych prováděna spravedlivě. Reagoval tak na prosby man?elek uvězněnych a na Desmoulainsovo volání po ?komisi milosti“ (ov?em v omezené podobě).

Konec hébértist? a dantonist?

Robespierre se v?ak postupně za?al rozcházet i s Dantonem a Desmoulinsem, které do té doby ve Vyboru chránil. To lze ?áste?ně od?vodnit korup?ními skandály, které se vyno?ily okolo Dantona a jeho sekretá?e Fabre d'Eglantine, ktery se obohatil na likvidaci Vychodoindické spole?nosti. Na této korup?ní afé?e se podíleli i někte?í hébértisté, které Fabre, aby unikl podez?ení, udal Robespierrovi s tím, ?e jde o sou?ást rozsáhlého spiknutí placeného zahrani?ními mocnostmi. Desmoulins zároveň p?itvrdil ve své kritice revolu?ní vlády, kterou u? nevztahoval jen na hébértisty, ale na i represivní zákony a ?innost vybor?. Volání dantonist? po propou?tění vězň?, v?etně Fabre d'Eglantine, Robespierra pobou?ilo a mimo jiné p?imělo stáhnout návrh na komisi k pro?et?ení zatykání.

Robespierre se v posledním roce svého ?ivota potykal se zhor?ujícími se zdravotními problémy, které byly p?í?inou jeho opakované nep?ítomnosti na jednáních Vyboru pro ve?ejné blaho a v Konventu. Proto nebyl p?ítomen ani 4. února 1794, kdy Konvent definitivně zru?il otroctví v koloniích, jakkoli jeho zru?ení sám dlouhodobě podporoval. Několik dní na to se do Konventu vrátil s projevem O principech politické morálky, v něm? p?edstavil teorii revolu?ní vlády a vymezil se proti ?ultrarevolucioná??m“ (hébértisté) a ?umírněnym“ (dantonisté). Cílem ?revolu?ní vlády“ je zalo?it a upevnit demokratickou republiku a vyhrát válku ?svobody proti tyranii.“ Základem demokratické vlády v ?asech míru je ctnost, za revoluce se v?ak musí demokratická vláda opírat jak o ctnost, tak o hr?zu. Hr?za musí byt korigována ctností, proto?e jinak je smrtící. Ctnost musí byt bráněna hr?zou, proto?e jinak je bezmocná. Hébértisté a dantonisté, kte?í tyto principy popírají, tak podle něj tla?í republiku bu? k exces?m, nebo ke slabosti.

Na za?átku b?ezna schválil Vybor pro ve?ejné blaho ob?alobu proti Hébértovi a několika nejvyznamněj?ím hébértist?m, kte?í Vybor obviňovali ze slabosti a vyzvali lid k povstání. Tato ob?aloba byla schválena Konventem. Po odstranění hébértist? se do ?ela pa?í?ské komuny dostali lidé ideově blízcí Robepierrovi. Robespierre se dosud sna?il bránit Dantona s Desmoulinsem, se kterymi ho pojila nejen dlouhá politická spolupráce, ale osobní p?átelství. Jejich zat?ení tla?ili hlavně byvalí hébértisté Collot a Billaude-Varenne a ?lenové Vyboru pro ve?ejnou bezpe?nost Vadier ?i Amar. Na konci b?ezna se v?ak nakonec p?idal k vět?ině svych koleg? z vybor? a pomohl prosadit ob?alobu dantonist? v Konventu. Hébértisté i dantonisté byli revolu?ním tribunálem odsouzeni pro zradu a korupci a popraveni.

Poslední měsíce ve vládě

Slavnost Nejvy??í bytosti (Pierre-Antoine Demachy, 1794)

V b?eznu p?edstavil Robespierr?v spojenec Saint-Just v Konventu dekret o p?erozdělení majetku emigrant? a zrádc? chudym. Ten na jednu stranu upokojil ?ást Hébertovych sympatizant?, zároveň byl ale některymi vnímán jako útok na soukromé vlastnictví a nebyl nikdy plně aplikován. V květnu schválil Konvent na Robespierr?v návrh dekret potvrzující existenci ?Nejvy??í bytosti“ a nesmrtelnost du?e. Nadto za?adil do kalendá?e revolu?ních svátk? ?slavnost Nejvy??í bytosti“, slavenou 8. ?ervna. Smyslem tzv. kultu Nejvy??í bytosti nebylo nahradit v?echna ostatní nábo?enství, ale dodat revoluci duchovní rovinu (ve smyslu Rousseauva ob?anského nábo?enství), která by díky své obecnosti mohla spojovat v?echny od katolík? po ty, kdo vě?í v Boha maximálně jako vy??í p?írodní princip. Zároveň měl podpo?it rozvoj ob?anské ctnosti, která byla pro Robespierra podmínkou fungování skute?ně demokratické republiky. Slavnost, během které hrál Robespierre klí?ovou roli a pronesl několik projev?, se mezi lidem (zejména v Pa?í?i) setkala s pozitivním ohlasem, byla v?ak kritizována ?adou jeho koleg? z Konventu. Ti mnohdy nesouhlasili s Robespirrovymi nábo?enskymi názory a p?edev?ím pova?ovali populární slavnost za d?kaz jeho snahy o koncentraci moci ve vlastních rukou.

Fouché dohlí?í na hromadné popravy odsouzenc? v Lyonu (Raffet, 1834)

Robespierre se mezitím rozhádal s vět?inou Vyboru pro ve?ejnou bezpe?nost, se kterym měl u? d?íve spory v otázkách dechristianizace ?i Nejvy??í bytosti. Novy konflikt byl podnícen zalo?ením ú?adu pro kontrolu policie a pohor?il tak vybor, ktery měl její správu na starosti. Krom toho prosadil odvolání vět?iny vládních reprezentant? (Fouché v Lyonu, Tallien v Bordeaux ?i Barras a Fréron v Marseille), p?sobících v místech sti?enych ob?anskou válkou. Protirevolu?ní povstání se sice poda?ilo úspě?ně potla?it, Robespierre je v?ak obviňoval z násilnych exces? (masové topení ?i st?ílení pora?enych povstalc?) a zneu?ívání moci k osobnímu obohacení. Zároveň prosadil zru?ení v?ech místních revolu?ních tribunál?. Ob?alovaní měli byt nadále vozeni do Pa?í?e a souzeni zdej?ím tribunálem, aby byl zaji?těn jednotny p?istup. Robespierre následně podpo?il v Konventu zákon navr?eny jeho p?ítelem Couthonem, ktery umo?ňoval soudc?m vyrazně zjednodu?it procesy p?ed revolu?ním tribunálem (p?esko?it svědecké vypovědi ?i závěre?nou ?e?). Ten měl jednak ?e?it problém nově zaplněnych pa?í?skych věznic a pravděpodobně také umo?nit Robespierrovi rychlé potrestání navrátiv?ích se reprezentant? z provincií.

Brzy po zavedení zákona do?lo nár?stu mno?ství poprav v Pa?í?i. V následujících měsících klesl po?et osvobozenych z jedné poloviny na necelou ?tvrtinu a po?et popravenych se témě? vyrovnal ?ísl?m za cely p?edchozí rok. Z?stává otázkou, nakolik za tento nár?st p?ipisovat odpovědnost novému zákonu a nakolik zvy?ené ?innosti Vyboru pro ve?ejnou bezpe?nost – p?inejmen?ím některá jí odhalená ?spiknutí“ (aféra s eschatologickou mysti?kou Catherine Théot, ?i údajnou atentátnicí Cécile Renault) měla za cíl Robespierra zdiskreditovat. Robespierre se proti zvy?ujícímu se po?tu poprav, které se podle něj za?aly tykat mno?ství slu?nych ob?an? a nikoli jen několika zrádc?, za?al vymezovat v jakobínském klubu, nep?ijímal za něj v?ak jakoukoli osobní odpovědnost. Pokusil se navíc zasáhnout do několika p?ípad? revolu?ního tribunálu, a dostal se tak do sporu s ve?ejnym ?alobcem Fouquier-Tinvillem. Na konci ?ervna se pohádal i se svymi kolegy ve Vyboru pro ve?ejné blaho (s vyjimkou Saint-Justa a Couthona) a a?koliv z?stal formálně ?lenem, p?estal se ú?astnit jeho zasedání a rozhodování.

Thermidorsky p?evrat

Po porá?ce zahrani?ních armád v bitvě u Fleurus a utlumení ob?anské války ztrácela mimo?ádná represivní opat?ení revolu?ní vlády v o?ích lidu své opodstatnění. Odpor proti zvy?ujícímu se po?tu poprav se za?al obracet i proti Robespierrovi jako?to ve?ejně nejznáměj?ímu p?edstaviteli vlády a to p?esto, ?e na něj na konci svého ?ivota neměl ?ádny p?ímy vliv. Proti Robespierrovi se za?ala dávat dohromady ?iroká koalice odp?rc?. Tak zahrnovala reprezentanty obávající se trestu za své po?ínání v rámci ob?anské války (Fouché, Tallien, Carrier). Dále radikálněj?í ?leny vybor? (Vadiera, Amara ?i Collota a Billaud-Varrena), kte?í proti Robespierrovi tla?ili na zesílení represí a politiku dechristianizace, a vojenské specialisty (zejména Carnot), kte?í prosazovali pokra?ování zahrani?ní války s cílem roz?í?it území Francie a zlep?it ekonomiku. Umírnění ?lenové Konventu mu naopak p?i?ítali odpovědnost za represivní opat?ení a ekonomické regulace. Spole?ně se pak obávali mo?ného nár?stu Robespierrovy osobní moci a ob?aloby p?ed revolu?ním tribunálem.

Robespierr?v poslední projev v klubu jakobín? (Raffet, 1834)

Robespierre se vrátil 26. ?ervna do Konventu se zmatenym projevem, v něm? se chtěl bránit proti na??ením z diktatury ?i naopak sympatií v??i aristokrat?m a zrádc?m. Své nep?átele obviňoval ze zrady, korupce ?i bezbo?nosti a zavedení ?systému teroru“. ?ádal odvolání ?len? Vybor? pro ve?ejné blaho a ve?ejnou bezpe?nost a jejich pod?ízení v?li Konventu. Nakonec prohlásil, ?e byl ?stvo?en k tomu, aby proti zlo?inu bojoval a ne nad ním vládl“ a ?e je p?ipraven zem?ít raději ne? se podílet na ?vládě tyranie“. Proslov vyvolal odpor Konventu, ktery ?ádal po Robespierrovi jména těch, které obviňuje. Kdy? odmítl reagovat, vyslovil se Konvent proti vyti?tění ?e?i, které bylo jinak bě?né. Ve?er zopakoval Robespierre projev, ktery ozna?il za sv?j testament, klubu jakobín? a setkal se zde s nad?enym p?ijetím.

Aktivita Robespierrovych odp?rc? v Konventu pomohla p?esvěd?it nerozhodnuté poslance, ?e je v p?ípadě Robespierrova úspěchu ?eká smrt jako nejmenované ?zrádce a zlo?ince“. O den později, 9. thermidoru (27. ?ervna), p?eru?il Tallien Saint-Just?v projev v Konventu a ozna?il Robespierra za tyrana, kterého je t?eba se zbavit pro blaho republiky. Robespierre, ktery se marně sna?il dostat ke slovu, byl nyní svymi kolegy zároveň obviňován z p?íli?né mírnosti i tvrdosti a ze snahy stát se diktátorem. Konvent pak odhlasoval zat?ení Robespierra, Saint-Justa a Couthona, ke kterym se dobrovolně p?idal Robespierr?v mlad?í bratr Augustin a Philippe Le Bas, ?len Vyboru pro ve?ejnou bezpe?nost.

Robespierrovo zat?ení na radnici (Jean-Joseph Tassaert, 1796)

Zpráva o Robespierrově zat?ení vedla jemu blízké politiky v pa?í?ské komuně (v?etně starosty) k odporu proti Konventu a vyzvě k povstání. Zmateny Robepierre a dal?í zat?ení byli osvobozeni a odvedeni na radnici. To umo?nilo Konventu vyhlásit nad nimi bez procesu rozsudek smrti. Sám Robespierre ov?em váhal s podporou povstání proti Konventu. Kdy? se ho rozhodl podpo?it, bylo ji? pozdě. Vět?ina Pa?í?an? shromá?děnych p?ed radnicí na jeho podporu se za?ala vytrácet a zbytek byl p?emo?en vojáky národní gardy vedenymi Paulem Barrasem, kte?í následně obsadili radnici. Poslanci byli spolu s p?edstaviteli radnice opět zat?eni a Robespierrovi byla bu? jedním ze zatykajících voják?, nebo v rámci neúspě?ného pokusu o sebevra?du prost?elena ?elist. Odsouzení byli 10. thermidoru identifikováni ve?ejnym ?alobcem Fouquier-Tinvillem. Odpoledne byl Robespierre jako p?edposlední z 22 odsouzenych s?at na Náměstí revoluce. Druhého dne byli následování dal?ími 87 ?robespierristy“. ?lo tak o největ?í pa?í?skou popravu revoluce. ?ada dal?ích p?átel a známych odsouzenych byla zat?ena (od Robespierrovy snoubenky éléonore po mladého generála Bonaparta).

Obvinění proti Robespierrovi se brzy vyrazně roz?í?ila – byl pry monarchistou a spojencem Angli?an?, chtěl si vzít dceru Ludvíka XVI. a stát se králem ?i zalo?it teokratickou diktaturu. P?edev?ím byl v?ak ozna?en za viníka v?ech chyb a násilné represe uplynulého roku (p?ípadně i celé revoluce). Toto období bylo nyní Tallienem ozna?eno jako doba ?Teroru“ ?ízeného ?tyranem“ Robespierrem. To zbavovalo odpovědnosti vět?inu těch, kdo se na represích podíleli, a tak jim umo?nilo dal?í politickou kariéru (Barras, Tallien, Fouché). Někte?í ú?astníci thermidorského p?evratu byli p?esto následně ozna?eni za ?robespierristy“ a popraveni (Carrier, Fouquier-Tinville) ?i deportováni (Collot d'Herbois, Billaude-Varenne). Thermidorsky p?evrat vedl k utlumení některych represivních opat?ení a ?iroké amnestii, ale také k ?bílému teroru“ a vzniku Direktoria, které zru?ilo ústavu z roku 1793 a s ní v?eobecné (mu?ské) volební právo, sociální opat?ení, pokus o zavedení základního ?kolství a odmítlo ?adu dal?ích revolu?ních ideál?. Thermidor tak byvá někdy ozna?ován za konec Francouzské revoluce.

Odkaz

Robespierre pod gilotinou na anglické rytině prezentovany jako zbabělec (cca 1799)

Ze v?ech mu?? v ?ele revoluce byl Robespierre jediny, ktery pro?el revolucí od jejího za?átku a? do konce. Ze t?í jakobínskych v?dc? byl Marat probodnut dykou, hned v prvních dnech jakobínské vlády, Danton skon?il pod gilotinou, z rozsudku revolu?ního tribunálu na ja?e roku 1794, jedině Robespierre se udr?el na ?ele revolu?ní vlny. Hned druhy den po jeho smrti za?aly vznikat kolem jeho jména legendy. Jeho nep?átelé ze v?ech politickych tábor? a skupin, bojujících proti revoluci, i jeho v?erej?í p?átelé, kte?í se ze strachu distancovali od pora?eného, v?ichni byli proti němu. Sta?í p?ipomenout proslulého malí?e Louise Davida, ?lena Vyboru pro ve?ejné blaho, a Robespierrova p?ítele. Po ?e?i Neúplatného v klubu jakobín? 8. thermidoru s v?elym nad?ením slíbil, ?e s ním vypije ?í?i do dna, ale po Robespierrově pádu se ospravedlňoval tvrzením, ?e jím byl hrubě oklamán.

Proti Robespierrovi stálo nes?íslně r?znych skupinek, ale i zběsilí, hébertisté, dantonisté, v?echny r?znorodé elementy, z nich? se později vytvo?il thermidoriánsky blok. Po pádu jakobínské diktatury se v?ichni Robespierrovi protivníci, zprava i zleva, shodli na několika ozna?eních, která se bě?ně u?ívala. ?Tyran, diktátor, despota, vrah, krve?íznivec“, to byly p?ezdívky, jimi? ho ?astoval ?levicovy“ Collot d'Herbois, stejně jako pravicovy Boissy d'Anglas. Robespierre byl vylí?en jako vylupek zka?enosti a nelidskosti, jako krve?íznivy tyran a vrah.

Dodnes z?stává Robespierre kontroverzní postavou. Mezi jeho obhájce pat?il nap?. komunisticky historik Albert Soboul, ktery vět?inu opat?ení Vyboru pro ve?ejné blaho pokládal za nutnou pro obranu revoluce.

Odkazy

Literatura

• FURET, Fran?ois. Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770–1814. Praha: Argo, 2004. 450 s. ISBN 80-7203-452-9. 
• MANFRED, Albert Zacharovi?. T?i podobizny z doby Velké francouzské revoluce: Jean Jacques Rousseau, Honoré Gabriel Mirabeau, Maximilien Robespierre. 1. vyd. P?elo?il Jan Havránek. Praha: Mladá fronta, 1982. 365 s. Kolumbus; Sv. 97.
• MCPHEE, Peter. Robespierre: A revolutionary life. New Haven: Yale University Press, 2012, 352 s. ISBN 978-0-300-11811-7
• LEUWERS, Hervé. Robespierre. Pa?í?: Pluriel, 2016. 456 s. ISBN 978-2-8185-0509-0
• TINKOVá, Daniela. Revolu?ní Francie 1787–1799. Praha: Triton, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7387-211-3.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky ?i videa k tématu Maximilien Robespierre na Wikimedia Commons
• Osoba Maximilien Robespierre ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ?R, jejich? autorem nebo tématem je Maximilien Robespierre

Autoritní data

Biblio: 13d82110-0f08-423b-820e-cc607a190063 NKC: jn20000701515 BIBSYS: 90121338 BNC: 000036611 BNE: XX1037087 BNF: cb11922216p (data) CANTIC: 981058514132206706 CiNii: DA03911208 GND: 118601563 ICCU: CFIV026323 ISNI: 0000 0001 1030 8146 LCCN: n50061705 LNB: 000221217 MBA: 4215cb73-15e8-45e1-aa9e-635e71c863b7 NDL: 00525592 NLA: 35680778 NLG: 1646, 61646 NLI: 987007267164205171 NLK: KAC199636171 NLP: a0000001184808 NSK: 000093425 NTA: 069682666 PLWABN: 9810600002205606 SELIBR: 280018 SNAC: w6z89jbs SNK: 165179 SUDOC: 027358615 Trove: 1039741 ULAN: 500354298 VcBA: 495/87691 VIAF: 89401473 WorldCat Entities: E39PBJjMv9pxc6XCdtdpDj7yh3

Portály: Francie | Lidé | Politika | Právo | Velká francouzská revoluce