港媒：调查显示中国年轻消费者更爱国货 外国品牌受冷落

Socha Myslitele od Augusta Rodina je symbolem filozofického my?lení

百度 PVDC保鲜膜兼具优异的阻氧、阻气味和阻湿性能，还可用于微波炉加热。

Filozofie (ve stylově p?íznakové podobě také filosofie, p?vodem z ?eckého φιλοσοφ?α, filosofía, ?láska k moudrosti“) je systematické, racionální a kritické studium obecnych a základních otázek, jako jsou otázky existence, rozumu, poznání, hodnot, mysli a jazyka. Tyto otázky jsou ?asto p?edkládány jako problémy, které je t?eba studovat nebo ?e?it. Některé prameny tvrdí, ?e termín pochází od Pythagora (asi 570 – asi 495 p?. n. l.); jiné tuto verzi zpochybňují a tvrdí, ?e pythagorejci se pouze p?ihlásili k u?ívání ji? existujícího termínu. Mezi filozofické metody pat?í kladení otázek, kritická diskuse, racionální argumentace a systematická prezentace.

Historicky filozofie zahrnovala v?echny soubory vědomostí a její praktik byl ozna?ován jako filozof. Od dob staro?eckého filozofa Aristotela a? do 19. století zahrnovala ?p?írodní filozofie“ astronomii, medicínu a fyziku. Nap?íklad Newtonovy Matematické principy p?írodní filozofie z roku 1687 byly později klasifikovány jako kniha o fyzice. V 19. století vedl r?st moderních vyzkumnych univerzit k profesionalizaci a specializaci akademické filozofie a dal?ích obor?, od té doby se r?zné oblasti zkoumání, které byly tradi?ně sou?ástí filozofie, staly samostatnymi akademickymi disciplínami, a to konkrétně spole?enskymi vědami, jako je psychologie, sociologie, lingvistika a ekonomie.

Dnes mezi hlavní podobory akademické filozofie pat?í metafyzika, která se zabyvá základní povahou existence a reality, epistemologie, která studuje povahu poznání a víry, etika, která se zabyvá morálními hodnotami, a logika, která studuje pravidla odvozování, je? umo?ňují vyvozovat závěry z pravdivych premis. Mezi dal?í vyznamné podobory pat?í filozofie nábo?enství, filozofie vědy, politická filozofie, estetika, filozofie jazyka filozofie mysli a filozofie jistoty.

Definice

Panuje ?iroká shoda na tom, ?e filozofie (ze staro?eckého φ?λο?, phílos: ?láska“; a σοφ?α, sophía: ?moudrost“) se vyzna?uje r?znymi obecnymi rysy: je formou racionálního zkoumání, usiluje o systemati?nost a má tendenci kriticky reflektovat své vlastní metody a p?edpoklady. P?ístupy, které jdou nad rámec těchto vágních charakteristik a podávají zajímavěj?í ?i hlub?í definici, jsou v?ak obvykle rozporuplné. ?asto jsou p?ijímány pouze teoretiky nále?ejícími k ur?itému filozofickému směru a jsou revizionistické v tom smyslu, ?e mnohé p?edpokládané ?ásti filozofie by si nezaslou?ily název ?filozofie“, kdyby byly pravdivé. P?ed novověkem se tento termín pou?íval ve velmi ?irokém smyslu, ktery zahrnoval jednotlivé vědy, jako je fyzika nebo matematika, jako její díl?í disciplíny, ale sou?asné u?ití je u??í.

Některé p?ístupy tvrdí, ?e existuje soubor podstatnych rys?, které jsou spole?né v?em ?ástem filozofie, zatímco jiné vidí pouze slab?í p?íbuzenské podobnosti nebo tvrdí, ?e se jedná pouze o prázdny souhrnny pojem. Některé definice charakterizují filozofii ve vztahu k její metodě, jako je ?isté uva?ování. Jiné se zamě?ují spí?e na její téma, nap?íklad jako studium největ?ích zákonitostí světa jako celku nebo jako snahu odpovědět na velké otázky. Oba p?ístupy mají ten problém, ?e jsou obvykle bu? p?íli? ?iroké, proto?e zahrnují i nefilozofické disciplíny, nebo p?íli? úzké, proto?e vylu?ují některé filozofické podobory. Mnohé definice filozofie zd?razňují její úzky vztah k vědě. V tomto smyslu je filozofie někdy chápána jako svébytná věda. Některé naturalistické p?ístupy nap?íklad chápou filozofii jako empirickou, av?ak velmi abstraktní vědu, která se namísto konkrétních pozorování zabyvá velmi rozsáhlymi empirickymi zákonitostmi, někte?í fenomenologové naopak charakterizují filozofii jako vědu o podstatách. Definice zalo?ené na vědě se obvykle potykají s problémem, jak vysvětlit, pro? filozofie ve své dlouhé historii nedosáhla takového pokroku, jaky je patrny u jinych věd. Tomuto problému se vyhybají tím, ?e filozofii pova?ují za nezralou ?i provizorní vědu, její? díl?í disciplíny p?estávají byt filozofií, jakmile se plně rozvinou. V tomto smyslu je filozofie porodní bábou věd.

Jiné definice se více zamě?ují na kontrast mezi vědou a filozofií. Spole?nym tématem mnoha takovych definic je, ?e filozofie se zabyvá vyznamem, porozuměním nebo objasněním jazyka. Podle jednoho názoru je filozofie pojmovou analyzou, která zahrnuje hledání nutnych a posta?ujících podmínek pro pou?ití pojm?. Jiny p?ístup definuje filozofii jako lingvistickou terapii, jejím? cílem je rozptylit nedorozumění, k nim? jsou lidé náchylní kv?li matoucí struktu?e p?irozeného jazyka. Podle dal?ího p?ístupu je hlavním úkolem filozofie vyjád?it p?edontologické chápání světa, které funguje jako podmínka mo?nosti zku?enosti.

Mnoho dal?ích definic filozofie nespadá jednozna?ně do ?ádné z vy?e uvedenych kategorií. Rany p?ístup, ktery lze nalézt ji? ve starověké ?ecké a ?ímské filozofii, ?íká, ?e filozofie je duchovní praxe rozvíjení schopnosti uva?ování, která je vyrazem filozofovy lásky k moudrosti a jejím? cílem je zlep?it blaho ?lověka vedením p?emy?livého ?ivota. úzce související p?ístup ozna?uje za hlavní úkol filozofie rozvoj a artikulaci světonázoru, tj. vyjád?it, jak věci ve velkém mě?ítku spolu souvisejí a jaky prakticky postoj bychom k nim měli zaujmout. Jiná definice charakterizuje filozofii jako my?lení o my?lení, aby zd?raznila její reflexivní povahu.

Historicky p?ehled

V obecném smyslu je filozofie spojována s moudrostí, intelektuální kulturou a hledáním poznání. V tomto smyslu si v?echny kultury a gramotné spole?nosti kladou filozofické otázky, nap?íklad ?jak máme ?ít“ a ?jaká je povaha skute?nosti“. ?iroké a nestranné pojetí filozofie tedy nachází rozumové tázání po takovych otázkách, jako je realita, morálka a ?ivot, ve v?ech světovych civilizacích.

Západní filozofie

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Západní filozofie.

Západní filozofie je filozofická tradice západního světa, která sahá a? k p?edsokratovskym myslitel?m p?sobícím v ?ecku v 6. století p?. n. l., jako byli Thalés z Milétu (asi 624 – asi 545 p?. n. l.) a Pythagoras (asi 570 – asi 495 p?. n. l.), kte?í vyznávali ?lásku k moudrosti“ (latinsky philosophia) a byli také ozna?ováni jako ?studenti p?írody“ (physiologoi).

Západní filozofii lze rozdělit do t?í epoch:

1. antická (?ecko-?ímská);
2. st?edověká filozofie (vztahující se ke k?es?anskému evropskému my?lení);
3. novověká filozofie (po?ínaje 17. stoletím).

Antická éra

Zatímco na?e znalosti o antické é?e za?ínají Thalétem z Milétu v 6. století p?. n. l., o filozofech, kte?í p?i?li p?ed Sókratem (obecně známí jako p?edsókratici), je známo jen málo. V antickém období dominovaly ?ecké filozofické ?koly. Mezi nejvyznamněj?í z ?eckych ?kol ovlivněnych Sókratovym u?ením pat?ili Platón, ktery zalo?il Platónskou akademii, a jeho ?ák Aristotelés, ktery zalo?il peripatetickou ?kolu. Mezi dal?í antické filozofické tradice ovlivněné Sókratem pat?ily kynismus, kyreneismus, stoicismus a akademicky skepticismus. Dvě dal?í tradice ovlivnil Sókrat?v sou?asník Démokritos: Pyrrhonismus a epikureismus. Mezi d?le?itá témata, kterymi se ?ekové zabyvali, pat?ila metafyzika (s konkuren?ními teoriemi, jako je atomismus a monismus), kosmologie, povaha dob?e pro?itého ?ivota (eudaimonia), mo?nost poznání a povaha rozumu (logos). S rozmachem ?ímské ?í?e se o ?ecké filozofii stále více diskutovalo v latině, a to u ?íman?, jako byli Cicero a Seneca.

St?edověk

St?edověká filozofie (5.–16. století) se odehrávala v období po pádu Západo?ímské ?í?e a dominoval jí nástup k?es?anství; odrá?í tedy ?idovsko-k?es?anské teologické zájmy a zároveň si zachovává kontinuitu s ?ecko-?ímskym my?lením. V tomto období se diskutovalo o problémech, jako je existence a povaha Boha, povaha víry a rozumu, metafyzika a problém zla. Mezi klí?ové st?edověké myslitele pat?í svaty Augustin, Tomá? Akvinsky, Bo?thius, Anselm a Roger Bacon. Filozofie byla pro tyto myslitele vnímána jako pomoc teologii (ancilla theologiae), a proto se sna?ili sladit svou filozofii s vykladem Bible. V tomto období se rozvinula scholastika, metoda kritiky textu, která se vyvinula na st?edověkych univerzitách a byla zalo?ena na pozorném ?tení a disputacích o klí?ovych textech. V období renesance se zvy?il d?raz na klasické ?ecko-?ímské my?lení a na silny humanismus.

Novověk

Obraz vlivného moderního filozofa Immanuela Kanta (v modrém plá?ti) s jeho p?áteli. Mezi dal?í osobnosti pat?í Christian Jakob Kraus, Johann Georg Hamann, Theodor Gottlieb von Hippel a Karl Gottfried Hagen

Raná novověká filozofie v západním světě za?íná u myslitel?, jako byli Thomas Hobbes a René Descartes (1596–1650). Po vzniku p?írodních věd se novověká filozofie zabyvala rozvojem sekulárního a racionálního základu poznání a odkláněla se od tradi?ních autoritativních struktur, jako je nábo?enství, scholastika a církev. Mezi vyznamné novověké filozofy pat?í Spinoza, Leibniz, Locke, Berkeley, Hume a Kant.

Filozofie 19. století (někdy nazyvaná pozdně moderní filozofie) byla ovlivněna ?ir?ím hnutím 18. století ozna?ovanym jako ?osvícenství“ a zahrnuje osobnosti jako Hegel, klí?ovou postavu německého idealismu, Kierkegaard, ktery vytvo?il základy existencialismu, Thomas Carlyle, p?edstavitel teorie velkého ?lověka, Nietzsche, známy odp?rce k?es?anství, John Stuart Mill, ktery propagoval utilitarismus, Karl Marx, ktery vytvo?il základy komunismu, a Ameri?an William James. Ve 20. století do?lo k rozkolu mezi analytickou a kontinentální filozofií, stejně jako k filozofickym směr?m, jako je fenomenologie, existencialismus, logicky pozitivismus, pragmatismus a lingvisticky obrat.

Filozofie Blízkého vychodu

P?edislámská filozofie

Podle asyriologa Marca Van de Mieroopa byla babylónská filozofie vysoce rozvinutym my?lenkovym systémem s jedine?nym p?ístupem k poznání a zamě?ením na písmo, lexikografii, vě?tění a právo. jednalo se také o dvojjazy?nou intelektuální kulturu, zalo?enou na sumer?tině a akkad?tině.

Stránka z Ptahhotepovych Maxim, tradi?ně p?ipisovanych vezírovi Ptahhotepovi (asi 2375–2350 p?. n. l.)

Raná mudroslovná literatura z oblasti úrodného p?lměsíce byla ?ánrem, ktery se sna?il pou?it lidi o etickém jednání, praktickém ?ivotě a ctnostech prost?ednictvím p?íběh? a p?ísloví. Ve starověkém Egyptě byly tyto texty známé jako sebajt (?u?ení“) a mají zásadní vyznam pro na?e chápání staroegyptské filozofie. Nejznáměj?ím z těchto text? jsou Ptahhotepovy maximy. Teologie a kosmologie byly úst?edními tématy egyptského my?lení. Patrně nejstar?í forma monoteistické teologie se objevila také v Egyptě, a to se vznikem amarnské teologie (neboli atenismu) panovníka Achnatona (14. století p?. n. l.), podle ní? bylo jedinym bohem slune?ní bo?stvo stvo?ení Atona. Egyptolog Jan Assmann to ozna?il za ?monoteistickou revoluci“, a?koli se opírala i o p?edchozí vyvoj egyptského my?lení, zejména o ?novou slune?ní teologii“ zalo?enou kolem Amona-Re. Tento teologicky vyvoj ovlivnil i poamarnskou raménskou teologii, která si zachovala zamě?ení na jediné stvo?itelské slune?ní bo?stvo (i kdy? bez p?ímého odmítání ostatních boh?, kte?í jsou nyní pova?ováni za projevy hlavního slune?ního bo?stva). V tomto období se také rozvinula koncepce ba (du?e) a jejího vztahu k bohu.

?idovská filozofie a k?es?anská filozofie jsou nábo?ensko-filozofické tradice, které se vyvinuly jak na Blízkém vychodě, tak v Evropě a které obě sdílejí některé rané judaistické texty (p?edev?ím Tanach) a monoteistické názory. ?idov?tí myslitelé, jako byli geonimové z talmudskych akademií v Babylónii a rabín Maimonides, se zabyvali ?eckou a islámskou filozofií. Pozděj?í ?idovská filozofie se dostala pod silny západní intelektuální vliv a zahrnuje díla Mosese Mendelssohna, ktery p?edznamenal haskalu (?idovské osvícenství), ?idovsky existencialismus a reformní judaismus.

R?zné tradice gnosticismu, které byly ovlivněny ?eckymi i abrahámovskymi proudy, vznikly kolem prvního století na?eho letopo?tu a kladly d?raz na duchovní poznání (gnózi).

P?edislámská íránská filozofie za?íná dílem Zarathu?try, jednoho z prvních propagátor? monoteismu a také dualismu mezi dobrem a zlem. Tato dualistická kosmogonie ovlivnila pozděj?í íránsky vyvoj, jako je manicheismus, mazdakismus a zurvanismus.

Islámská filozofie

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Islámská filozofie.

íránsky portrét Avicenny na st?íbrné váze. Byl jedním z nejvlivněj?ích filozof? islámského zlatého věku

Islámská filozofie je filozofické dílo vycházející z islámské tradice a je vět?inou psáno v arab?tině. ?erpá z islámského nábo?enství i z ?ecko-?ímské filozofie. Po muslimskych vybojích se díky p?ekladatelskému hnutí (od poloviny 8. do konce 10. století) stala díla ?ecké filozofie dostupná i v arab?tině.

Raná islámská filozofie rozvíjela ?ecké filozofické tradice v novych inovativních směrech. Tato intelektuální ?innost zahájila tzv. islámsky zlaty věk. Dva hlavní proudy raného islámského my?lení jsou kalám, ktery se zamě?uje na islámskou teologii, a falsafa, která vycházela z aristotelismu a novoplatonismu. Aristotelovo dílo mělo velky vliv na filozofy, jako byli al-Kindí (9. století), Avicenna (980 - ?erven 1037) a Averroes (12. století). Jiní, jako nap?íklad Al-Ghazálí, byli k metodám islámskych aristotelik? velmi kriti?tí a jejich metafyzické my?lenky pova?ovali za kací?ské. Islám?tí myslitelé jako Ibn al-Hajthám a al-Birúní rovně? rozvíjeli vědeckou metodu, experimentální medicínu, teorii optiky a právní filozofii. Ibn Chaldún byl vlivnym myslitelem v oblasti filozofie dějin.

Islámské my?lení také hluboce ovlivnilo evropsky intelektuální vyvoj, zejména prost?ednictvím Averroesovych komentá?? k Aristotelovi. Mongolské vpády a jejich zni?ení Bagdádu v roce 1258 jsou ?asto pova?ovány za konec Zlatého věku. Několik ?kol islámské filozofie se v?ak rozvíjelo i po skon?ení Zlatého věku a pat?í k nim proudy jako iluminátská filozofie, súfijská filozofie a transcendentní teozofie.

V 19. a 20. století se v arabském světě objevilo hnutí Nahda (doslova znamená ?Probuzení“; známé také jako ?arabská renesance“), které mělo zna?ny vliv na sou?asnou islámskou filozofii.

Vychodní filozofie

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Vychodní filozofie.

Indická filozofie

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Indická filozofie.

ǎdi ?ankara je jedním z nej?astěji studovanych hinduistickych filozof?

Indická filozofie (v sanskrtu: dar?ana, doslova ?úhel pohledu“, ?perspektiva“) ozna?uje rozmanité filozofické tradice, které vznikaly od starověku na indickém subkontinentu. Indické filozofické tradice sdílejí r?zné klí?ové pojmy a my?lenky, které jsou r?znymi tradicemi r?zně definovány a p?ijímány ?i odmítány. Pat?í mezi ně pojmy jako dharma, karma, pramáth, dukkha, sansára a mók?a.

Jedny z nejstar?ích dochovanych indickych filozofickych text? jsou upani?ady z pozdního védského období (1000–500 p?. n. l.), které jsou pova?ovány za uchovatele my?lenek bráhmanismu. Indické filozofické tradice se bě?ně seskupují podle vztahu k védám a my?lenkám v nich obsa?enych. D?inismus a buddhismus vznikly na konci védského období, zatímco r?zné tradice sdru?ené pod hinduismem vět?inou vznikly jako nezávislé tradice po védském období. Hinduisté sami obecně dělí indické filozofické tradice bu? na ortodoxní (āstika), nebo heterodoxní (nāstika) podle toho, zda uznávají autoritu véd a v nich obsa?enych teorií o bráhmanu a átmanu.

?koly, které se hlásí k my?lenkám upani?ad, takzvané ?ortodoxní“ nebo ?hinduistické“ tradice, se ?asto dělí na ?est dar?an neboli filozofií: Sánkhja, Jóga, Njája, Vai?é?ika, Mimámsa a Védánta.

U?ení véd a upani?ad bylo těmito ?esti ?kolami hinduistické filozofie vykládáno r?zně, s r?znou mírou p?ekryvání. Podle ?adhy (2015) p?edstavují ?soubor filozofickych názor?, které mají spole?né textové spojení“ a zároveň odrá?ejí toleranci k r?znym filozofickym vyklad?m v rámci hinduismu, p?i?em? sdílejí stejny základ.

Hinduisti?tí filozofové ?esti ortodoxních ?kol rozvíjeli systémy epistemologie (pramana) a zkoumali témata jako metafyzika, etika, psychologie (gu?a), hermeneutika a soteriologie v rámci védského poznání, p?i?em? p?edkládali r?znorody soubor interpretací. Obecně pojmenovanych ?est ortodoxních ?kol p?edstavovalo konkuren?ní filozofické tradice toho, co bylo nazyváno ?hinduistickou syntézou“ klasického hinduismu.

Existují také dal?í my?lenkové ?koly, které jsou ?asto pova?ovány za ?hinduistické“, i kdy? ne nutně ortodoxní (proto?e mohou p?ijímat jako normativní r?zná písma, nap?. ?ajvistické agamy a tantry), pat?í k nim r?zné ?koly ?ivaismu, nap?. pa?upati, ?ivaistická siddhanta, neduální tantricky ?avismus (tj. Trika, Kaula atd.).

Podobenství o slepcích a slonovi ilustruje d?le?ité d?inistické u?ení anekántaváda

?Hinduistické“ a ?ortodoxní“ tradice jsou ?asto stavěny do protikladu k ?neortodoxním“ tradicím (nāstika, doslova ?ti, kte?í odmítají“), a?koli toto ozna?ení nepou?ívají samotné ?neortodoxní“ ?koly. Tyto tradice odmítají Védy jako autoritativní a ?asto odmítají hlavní pojmy a my?lenky, které jsou ?iroce p?ijímány ortodoxními ?kolami (nap?. átman, Brahman a í?vara). Mezi tyto neortodoxní ?koly pat?í d?inismus (p?ijímá átman, ale odmítá í?varu, Védy a Brahmy), buddhismus (odmítá v?echny ortodoxní koncepty kromě znovuzrození a karmy), ?árváka (materialisté, kte?í odmítají i znovuzrození a karmu) a ád?ívika (známá svym u?ením o osudu).

D?inistická filozofie je jednou z pouhych dvou p?e?ívajících ?neortodoxních“ tradic (spolu s buddhismem). Obecně p?ijímá koncept trvalé du?e (d?iva) jako jedné z pěti astik (vě?né, nekone?né kategorie, které tvo?í podstatu existence). Dal?í ?ty?i jsou dhárma, adharma, ākā?a (?prostor“) a pudgala (?hmota“). Podle d?inistického my?lení je ve?kerá existence cyklická, vě?ná a nestvo?ená.

Mezi nejd?le?itěj?í prvky d?inistické filozofie pat?í d?inistická teorie karmy, u?ení o nenásilí (ahinsá) a teorie ?mnohostrannosti“ neboli anekántaváda. Tattvartha sútra je nejstar?ím známym, nejobsáhlej?ím a nejautoritativněj?ím souhrnem d?inistické filozofie.

Buddhistická filozofie

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Buddhistická filozofie.

Mni?i debatující v klá?te?e Sera v Tibetu, 2013. Podle Jana Westerhoffa p?edstavovaly ?ve?ejné debaty nejd?le?itěj?í a nejviditelněj?í formy filozofické vyměny“ ve staroindickém intelektuálním ?ivotě

Buddhistická filozofie za?íná my?lením Gautamy Buddhy (asi mezi 6. a 4. stoletím p?. n. l.) a je zachycena v ranych buddhistickych textech. Vznikla v indické oblasti Magadha a později se roz?í?ila do zbytku indického subkontinentu, vychodní Asie, Tibetu, st?ední Asie a jihovychodní Asie. V těchto oblastech se buddhistické my?lení vyvinulo do r?znych filozofickych tradic, které pou?ívaly r?zné jazyky (nap?. tibet?tinu, ?ín?tinu a pálij?tinu). Buddhistická filozofie jako taková je transkulturním a mezinárodním fenoménem.

Dominantní buddhistické filozofické tradice ve vychodoasijskych zemích vycházejí p?edev?ím z indického mahájánového buddhismu. V zemích jihovychodní Asie, jako je Srí Lanka, Barma a Thajsko, p?evládá filozofie théravádské ?koly.

Proto?e neznalost pravé podstaty věcí je pova?ována za jeden z ko?en? utrpení (dukkha), zabyvá se buddhistická filozofie epistemologií, metafyzikou, etikou a psychologií. Buddhistické filozofické texty je také t?eba chápat v kontextu medita?ních praktik, které mají p?inést ur?ité kognitivní změny. Klí?ové inovativní koncepty zahrnují ?ty?i u?lechtilé pravdy jako analyzu dukkhy, ani??i (pomíjivosti) a anatta (ne-já).

Po Buddhově smrti za?aly r?zné skupiny systematizovat jeho hlavní u?ení a nakonec vytvo?ily ucelené filozofické systémy ozna?ované jako abhidharma. V návaznosti na abhidharmovské ?koly rozvinuli indi?tí mahájánoví filozofové jako Nágard?una a Vasubandhu teorie ?únjatá (?prázdnota v?ech jev?“) a vij?apti-matra (?pouze zdání“), co? je forma fenomenologie nebo transcendentálního idealismu. Dignágova ?kola pramany (?prost?edky poznání“) propagovala propracovanou formu buddhistické epistemologie.

Ve starověké a st?edověké Indii existovala ?ada ?kol, pod?kol a tradic buddhistické filozofie. Podle oxfordského profesora buddhistické filosofie Jana Westerhoffa byly hlavními indickymi ?kolami v období 300 p?. n. l. a? 1000 n. l.: tradice mahásághiky (dnes ji? zaniklá), ?koly sthavíry (jako Sarvástiváda, Vibhajjáváda a Pudgaláváda) a ?koly mahájány. Mnohé z těchto tradic se studovaly i v jinych oblastech, nap?íklad ve St?ední Asii a ?íně, kam je p?inesli buddhisti?tí misioná?i.

Po vymizení buddhismu z Indie se ?ást těchto filozofickych tradic dále rozvíjela v tibetské buddhistické tradici, vychodoasijské buddhistické tradici a théravádové buddhistické tradici.

Vychodoasijská filozofie

Podrobněj?í informace naleznete v ?láncích ?ínská filozofie, korejská filozofie, japonská filozofie a vychodní filozofie.

?Ochutnáva?i octa“ (Japonsko, období Edo, 1802–1816) od Kanó Isen'in, zobrazující t?i vyznamné filozofické osobnosti vychodoasijského my?lení: Buddhu, Konfucia a Lao-c’

Socha neokonfuciánského u?ence ?u Si v Akademii jeskyně bílého jelena v poho?í Lu-?an

Vychodoasijské filozofické my?lení za?alo ve starověké ?íně a ?ínská filozofie za?íná ve státu Západní ?ou a v následujících obdobích po jeho pádu, kdy vzkvétalo ?sto my?lenkovych ?kol“ (6. století a? 221 p?. n. l.) Toto období se vyzna?ovalo vyznamnym intelektuálním a kulturním rozvojem a vznikly v něm hlavní ?ínské filozofické ?koly, a sice konfucianismus (známy také jako ?uismus), legismus a taoismus, a také mnoho dal?ích méně vlivnych ?kol, jako je mohismus a naturalismus. Tyto filozofické tradice rozvíjely metafyzické, politické a etické koncepce a pojmy, jako je tao, jin a jang, ?en a li.

Tyto my?lenkové směry se dále rozvíjely v ?í?ích Chan (206 p?. n. l. – 220 n. l.) a Tchang (618–907 n. l.) a vytvo?ily nové filozofické směry, jako je süan-süe (neboli neotaoismus) a neokonfucianismus. Neokonfucianismus byl synkretickou filozofií, která zahrnovala my?lenky r?znych ?ínskych filozofickych tradic, v?etně buddhismu a taoismu. Neokonfucianismus za?al dominovat vzdělávacímu systému v ?í?i Sung (960–1297) a jeho my?lenky slou?ily jako filozoficky základ zkou?ek pro u?enou ú?ednickou t?ídu. Mezi nejvyznamněj?í neokonfuciánské myslitele pat?í tchang?tí u?enci Chan Jü a Li Ao a sung?tí myslitelé ?ou Tun-i (1017–1073) a ?u Si (1130–1200). ?u Si sestavil neokonfuciánsky kánon, ktery se skládá ze ?ty? knih (Velké u?ení, Cesta st?edu, Konfuciovy Hovory a Meng-c’).

Buddhismus se do ?íny za?al dostávat v chanském období postupnym ?í?ením po Hedvábné stezce. Pod vlivem domácí ?ínské tradice se vyvinul v specifické ?ínské formy (nap?. ?chan/zen), které se roz?í?ily po celé vychodoasijské kulturní sfé?e.

?ínská kultura měla velky vliv na tradice ostatních vychodoasijskych stát? a její filozofie p?ímo ovlivnila korejskou, vietnamskou a japonskou filozofii. V pozděj?ích ?ínskych stítech, jako byla ?e?e Ming (1368–1644), a také v korejském státu ?oson (1392–1897) se dominantní my?lenkovou ?kolou podporovanou císa?skym státem stal obrozeny neokonfucianismus vedeny mysliteli, jako byl Wang Jang-ming (1472–1529). V Japonsku byl konfuciánskou filozofií silně ovlivněn ?ógunát Tokugawa (1603–1867). Konfucianismus dodnes ovlivňuje my?lenky a světonázor národ? ?ínské kulturní sféry.

V novověku do něj ?ín?tí myslitelé za?lenili my?lenky západní filozofie. ?ínská marxistická filozofie se rozvíjela pod vlivem Mao Ce-tunga, zatímco ?ínsky pragmatismus rozvíjel Chu ?’. Ve 20. století se také za?aly znovu prosazovat staré tradi?ní filozofie. Nap?íklad nové konfuciánství, vedené osobnostmi, jako byl Siung ?’-li, se stalo poměrně vlivnym. Podobně humanisticky buddhismus je nedávnym modernistickym buddhistickym hnutím.

Moderní japonské my?lení se mezitím rozvíjelo pod silnymi západními vlivy, jako bylo studium západních věd (rangaku) a modernistická intelektuální spole?nost Meiroku?a, která ?erpala z evropského osvícenského my?lení a prosazovala liberální reformy i západní filozofie, jako je liberalismus a utilitarismus. Dal?ím proudem v moderní japonské filozofii byla tradice ?národních studií“ (kokugaku). Tento intelektuální směr se sna?il studovat a propagovat staré japonské my?lení a kulturu. Myslitelé kokugaku, jako byl Norinaga Moto'ori, se sna?ili o návrat k ?isté japonské tradici, ?intoismu, kterou pova?ovali za neposkvrněnou cizími prvky.

Během 20. století se ze západní fenomenologie a st?edověké japonské buddhistické filozofie, nap?íklad Dógenovy, vyvinula Kjótská ?kola, vlivná a jedine?ná japonská filozofická ?kola.

Africká filozofie

Africká filozofie je filozofie vytvo?ená Afri?any, filozofie, která prezentuje africké pohledy na svět, my?lenky a témata, nebo filozofie, která pou?ívá odli?né africké filozofické metody. Moderní africké my?lení se zabyvá etnofilozofií, tj. definováním samotného vyznamu africké filozofie a jejích jedine?nych charakteristik a toho, co znamená byt Afri?anem.

Během 17. století se v etiopské filozofii rozvinula silná literární tradice, jejím? p?íkladem je Zera Yacob. Dal?ím ranym africkym filozofem byl Anton Wilhelm Amo (asi 1703–1759), ktery se stal uznávanym filozofem v Německu. Mezi vyrazné africké filozofické my?lenky pat?í Ujamaa, bantuská idea ?síly“, Négritude, panafrikanismus a Ubuntu. Sou?asné africké my?lení zaznamenalo také rozvoj profesionální filozofie a afrikanistické filozofie, filozofické literatury africké diaspory, která zahrnuje proudy, jako je ?erno?sky existencialismus Afroameri?an?. Někte?í sou?asní afri?tí myslitelé byli ovlivněni marxismem, afroamerickou literaturou, kritickou teorií, kritickou rasovou teorií, postkolonialismem a feminismem.

Domorodá americká filozofie

Aztécky filozof Tlamatini pozorující hvězdy, z Mendozova kodexu

Domorodé americké filozofické my?lení se skládá z ?iroké ?kály názor? a tradic r?znych americkych kultur. Mezi některymi indiánskymi komunitami ve Spojenych státech americkych existuje víra v metafyzicky princip zvany ?Velky duch“ (siusky: wakan tanka; algonkinsky: gitche manitou). Dal?ím ?iroce sdílenym pojmem byl pojem orenda (?duchovní síla“). Podle Whiteleyho (1998) je pro p?vodní obyvatele Ameriky ?mysl kriticky informována transcendentálními zku?enostmi (sny, vizemi atd.) i rozumem.“ Praktiky, které umo?ňují p?ístup k těmto transcendentálním zku?enostem, se ozna?ují jako ?amanismus. Dal?ím rysem domorodého amerického světonázoru bylo roz?í?ení etiky na nelidská zví?ata a rostliny.

V Mezoamerice byla nahuaská filozofie intelektuální tradicí, kterou rozvíjeli jedinci nazyvaní tlamatini (?ti, kte?í něco vědí“) a její my?lenky se dochovaly v r?znych aztéckych kodexech a fragmentárních textech. Někte?í z těchto filozof? jsou známí podle jména, nap?íklad Nezahualcóyotl, Aquiauhtzin, Xayacamach, Tochihuitzin coyolchiuhqui a Cuauhtencoztli. Tito auto?i byli také básníky a některá jejich díla se dochovala v p?vodním nahuatlu (azté?tině).

Azté?tí filozofové rozvíjeli teorie metafyziky, epistemologie, hodnot a estetiky. Aztécká etika se zamě?ovala na hledání tlamatiliztli (?poznání“, ?moudrost“), které bylo zalo?eno na umírněnosti a rovnováze ve v?ech ?inech, jak je uvedeno v nahuatském p?ísloví ?st?ední dobro je nezbytné“. Nahuatsky světonázor p?edstavoval koncept nejvy??í univerzální energie nebo síly zvané ōmeteōtl (?Dvojí kosmická energie“), která hledala zp?sob, jak ?ít v rovnováze s neustále se měnícím, ?kluzkym“ světem. Teorii teotl lze pova?ovat za ur?itou formu panteismu. Podle Jamese Maffieho nahuistická metafyzika p?edpokládala, ?e teotl je ?jediná, vitální, dynamická, o?ivující, vě?ně se generující a seberegenerující, jako? i seberegenerující a sebeobnovující posvátná energie ?i síla“. Tato síla byla vnímána jako v?eobjímající ?ivotní síla vesmíru a jako vesmír sám.

Vyobrazení Pachacutiho uctívajícího Intiho (boha Slunce) v Coricancha, ve druhé kronice Martína de Murúa ze 17. století. Pachacuti byl vyznamny incky vládce, spisovatel a básník

Také Incká ?í?e měla elitní t?ídu filozof?-u?itel? ozna?ovanych jako amawtakuna nebo amautas, kte?í byli d?le?ití v inckém vzdělávacím systému jako u?itelé filozofie, teologie, astronomie, poezie, práva, hudby, morálky a historie. Mladí in?tí ?lechtici se v těchto oborech vzdělávali na státní ?kole Yacha-huasi v Cuzco, kde se také u?ili umění kipu. Incká filozofie (stejně jako ?ir?í kategorie andského my?lení) zastávala názor, ?e vesmír je o?ivován jedinou dynamickou ?ivotní silou (někdy ozna?ovanou jako camaquen nebo camac, ale také upani a amaya). Tato jediná síla vzniká také jako soubor dvojích komplementárních, av?ak protikladnych sil. Tyto ?komplementární protiklady“ se nazyvají yanantin a masintin. Jsou vyjád?eny jako r?zné polarity ?i duality (nap?. mu?–?ena, tma–světlo, ?ivot a smrt, naho?e a dole), které vzájemně p?ispívají k harmonickému celku, jím? je vesmír, prost?ednictvím procesu reciprocity a vzájemné vyměny zvaného ayni. Incky světonázor zahrnoval také víru v Boha stvo?itele (virako?a) a reinkarnaci.

Rozdělení filozofie

Filozofické otázky lze rozdělit do r?znych oblastí. Tyto oblasti umo?ňují filozof?m zamě?it se na soubor podobnych témat a komunikovat s dal?ími mysliteli, kte?í se zajímají o stejné otázky.

Tato dělení nejsou vy?erpávající ani se vzájemně nevylu?ují. (Filozof se m??e specializovat na kantovskou epistemologii, platónskou estetiku nebo moderní politickou filozofii). Kromě toho se tato filozofická zkoumání někdy p?ekryvají navzájem i s jinymi druhy zkoumání, jako je věda, nábo?enství nebo matematika.

Epistemologie

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Epistemologie.

Dignaga zalo?il ?kolu buddhistické epistemologie a logiky

Epistemologie je obor filozofie, ktery se zabyvá poznáním.. Epistemologové zkoumají domnělé zdroje poznání, v?etně vnímání zku?enosti, rozumu, paměti a svědectví. Zkoumají také otázky tykající se povahy pravdy, víry, zd?vodnění a racionality.

Filozoficky skepticismus, ktery zpochybňuje některá nebo v?echna tvrzení o poznání, byl p?edmětem zájmu po celou dobu dějin filozofie. Vznikla ji? v p?edsokratovské filozofii a formalizovala se s Pyrrem, zakladatelem nejstar?í západní ?koly filozofického skepticismu. Vyrazně se objevuje v dílech novověkych filozof? Reného Descarta a Davida Huma a z?stává úst?edním tématem sou?asnych epistemologickych debat.

Jedna z nejvyznamněj?ích epistemologickych debat se vede mezi empirismem a racionalismem. Empirismus klade d?raz na pozorování prost?ednictvím smyslové zku?enosti jako na zdroj poznání. Empirismus je spojován s poznáním a posteriori, které se získává na základě zku?enosti (nap?. vědecké poznání). Racionalismus klade d?raz na rozum jako zdroj poznání, je spojován s apriorním poznáním, které je nezávislé na zku?enosti (nap?. logika a matematika).

Jedna z úst?edních debat v sou?asné epistemologii se vede o podmínkách, které jsou nutné k tomu, aby p?esvěd?ení p?edstavovalo poznání, co? m??e zahrnovat pravdivost a zd?vodnění. Tato debata byla do zna?né míry vysledkem pokus? o ?e?ení Gettierova problému. Dal?ím ?astym p?edmětem sou?asnych debat je problém regrese, ktery se objevuje p?i snaze nabídnout d?kaz nebo zd?vodnění nějakého p?esvěd?ení, vyroku nebo propozice. Problém spo?ívá v tom, ?e a? u? je zdrojem zd?vodnění cokoli, musí byt tento zdroj bu? bez zd?vodnění (v takovém p?ípadě je t?eba jej pova?ovat za libovolny základ p?esvěd?ení), nebo musí mít nějaké dal?í zd?vodnění (v takovém p?ípadě musí byt zd?vodnění bu? vysledkem kruhového uva?ování, jako v koherencionismu, nebo vysledkem nekone?ného regresu, jako v infinitismu).

Estetika

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Estetika.

Estetika je ?kritická reflexe umění, kultury a p?írody“. Zabyvá se povahou umění, krásou a vkusem, po?itkem, emo?ními hodnotami, vnímáním a vytvá?ením a oceňováním krásy. P?esněji je definována jako studium smyslovych nebo smyslově-emocionálních hodnot, někdy nazyvanych soudy pocitu a vkusu. Jejími hlavními obory jsou teorie umění, literární teorie, filmová teorie a hudební teorie. P?íkladem z teorie umění je rozeznání souboru princip?, na nich? je zalo?eno dílo ur?itého umělce nebo uměleckého směru, nap?íklad kubistické estetiky.

Etika

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Etika.

?Utilitaristická doktrína ?íká, ?e ?těstí je ?ádoucí, a to jediné, co je ?ádoucí jako cíl; v?echny ostatní věci jsou ?ádoucí pouze jako prost?edky k dosa?ení tohoto cíle.“ ~ John Stuart Mill, Utilitarismus (1863)

Etika, známá také jako morální filozofie, zkoumá, co je dobré a ?patné chování, správné a ?patné hodnoty a dobro a zlo. Její hlavní náplní je zkoumat, jak ?ít dobry ?ivot, a ur?ovat normy morálky. Zahrnuje také zkoumání, zda existuje nejlep?í zp?sob ?ivota nebo univerzální morální norma, a pokud ano, jak se o ní dozvídáme. Hlavními obory etiky jsou normativní etika, metaetika a aplikovaná etika.

V normativní etice existují t?i hlavní názory na to, co je morální jednání:

• Konsekvencialismus, ktery posuzuje ?iny na základě jejich d?sledk?. Jedním z takovych názor? je utilitarismus, ktery posuzuje ?iny na základě ?istého ?těstí (nebo potě?ení) a/nebo nedostatku utrpení (nebo bolesti), které zp?sobují.
• Deontologie, která posuzuje jednání na základě toho, zda je v souladu s morální povinností. Ve standardní podobě, kterou hájil Immanuel Kant, se deontologie zabyvá tím, zda volba respektuje morální jednání druhych lidí bez ohledu na jeho d?sledky.
• Etika ctnosti, která posuzuje ?iny na základě morálního charakteru jednajícího a toho, zda odpovídají tomu, co by dělal ideálně ctnostny jednající.

Filozofie nábo?enství

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Filozofie nábo?enství.

Filozofie nábo?enství se zabyvá otázkami, které se tykají nábo?enství a nábo?enskych idejí, z filozoficky neutrální perspektivy (na rozdíl od teologie, která vychází z nábo?enského p?esvěd?ení). Tradi?ně nebyly nábo?enské otázky pova?ovány za samostatny obor odděleny od vlastní filozofie a my?lenka samostatného oboru vznikla a? v 19. století.

Témata zahrnují existenci Boha, vztah mezi rozumem a vírou, otázky nábo?enské epistemologie, vztah mezi nábo?enstvím a vědou, zp?sob interpretace nábo?enskych zku?eností, otázky mo?nosti posmrtného ?ivota, problém nábo?enského jazyka a existence du?e a reakce na nábo?ensky pluralismus a rozmanitost.

Filozofie vědy

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Filozofie vědy.

Filozofie vědy zkoumá základy, metody, historii, d?sledky a ú?el vědy. Mnoho jejích pododdělení odpovídá konkrétním vědním obor?m. Nap?íklad filozofie biologie se zabyvá konkrétně metafyzickymi, epistemologickymi a etickymi otázkami biomedicínskych věd a věd o ?ivotě.

Logika

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Logika.

Logika je nauka o uva?ování a argumentaci.

Deduktivní uva?ování je takové, kdy z ur?itych p?edpoklad? nevyhnutelně vyplyvají závěry. K odvozování závěr? se pou?ívají pravidla odvozování, jako je modus ponens, jestli?e platí ?A“ a ?Jestli?e A, pak B“, pak musí byt vyvozeno ?B“.

Proto?e zdravá argumentace je základním prvkem v?ech věd, spole?enskych a humanitních věd, stala se logika formální vědou. Mezi díl?í obory pat?í matematická logika, filozofická logika, modální logika, po?íta?ová logika a neklasické logiky. Hlavní otázkou ve filozofii matematiky je, zda jsou matematické entity objektivní a objevené, co? se nazyvá matematicky realismus, nebo vymy?lené, co? se nazyvá matematicky antirealismus.

Metafilozofie

Metafilozofie zkoumá cíle, hranice a metody filozofie. Diskutuje se o tom, zda je metafilozofie p?edmětem, ktery p?edchází filozofii, nebo zda je neodmyslitelnou sou?ástí filozofie.

Metafyzika

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Metafyzika.

Za?átek Aristotelovy Metafyziky v inkunábulu zdobeném ru?ně malovanymi miniaturami

Metafyzika se zabyvá nejobecněj?ími rysy skute?nosti, jako je existence, ?as, p?edměty a jejich vlastnosti, celky a jejich ?ásti, události, procesy a p?í?iny a vztah mezi myslí a tělem. Metafyzika zahrnuje kosmologii, studium světa v jeho celistvosti, a ontologii, studium bytí, spolu s filozofií prostoru a ?asu.

Hlavním p?edmětem diskuse je realismus, ktery tvrdí, ?e existují entity nezávislé na jejich mentálním vnímání, a idealismus, ktery tvrdí, ?e realita je mentálně konstruovaná nebo jinak nehmotná. Metafyzika se zabyvá tématem identity. Podstata je soubor vlastností, které dělají objekt tím, ?ím v podstatě je, a bez nich? ztrácí svou identitu, zatímco náhoda je vlastnost, kterou objekt má a bez ní? si m??e stále zachovat svou identitu. Partikulární objekty jsou objekty, o nich? se ?íká, ?e existují v prostoru a ?ase, na rozdíl od abstraktních objekt?, jako jsou ?ísla, a univerzálií, co? jsou vlastnosti, které má více partikulárních objekt?, nap?íklad ?ervenost nebo pohlaví. Typ existence univerzálií a abstraktních objekt?, pokud v?bec existuje, je p?edmětem diskuse.

Mysl a jazyk

Podrobněj?í informace naleznete v ?láncích Filozofie jazyka a Filozofie mysli.

Filozofie jazyka zkoumá povahu, p?vod a pou?ívání jazyka. Filozofie mysli zkoumá povahu mysli a její vztah k tělu, co? je typické pro spory mezi materialismem a dualismem. V posledních letech se tento obor propojil s kognitivní vědou.

Politická filozofie

Podrobněj?í informace naleznete v ?lánku Politická filozofie.

Thomas Hobbes, nejznáměj?í díky své knize Leviathan z roku 1651, v ní? vylo?il vlivnou formulaci teorie spole?enské smlouvy

Politická filozofie je studium státní moci a vztahu jednotlivc? (nebo rodin a rod?) ke spole?enstvím v?etně státu. Zahrnuje otázky spravedlnosti, práva, vlastnictví a práv a povinností ob?an?. Politická filozofie, etika a estetika jsou tradi?ně propojené p?edměty pod obecnym ozna?ením teorie hodnoty, nebo? zahrnují normativní nebo hodnotící aspekt.

Ostatní oblasti

Ve t?ináctém oddíle svych ?ivot? a názor? vyznamnych filozof?, v nejstar?ích dochovanych dějinách filozofie (3. století), Diogenes Laertius p?edkládá t?ídílné rozdělení staro?eckého filozofického bádání:

• P?írodní filozofie (tj. fyzika, z ?eckého ta physika, dosl. ?věci, které mají co do ?inění s fysis [p?írodou]“) byla nauka o stavbě a procesech p?eměny ve fyzikálním světě.
• Morální filozofie (tj. etika, od êthika, ?vztahující se k charakteru, vlastnostem, mrav?m“) byla nauka o dobru, dobru a zlu, spravedlnosti a ctnosti.
• Metafyzická filozofie (tj. logika, od logikós, ?z rozumu nebo ?e?i“) se zabyvala existencí, p?í?inou, Bohem, logikou, formami a dal?ími abstraktními p?edměty. (meta ta physika, ?po fyzice“)

Pyrrhonsky filozof Sextus Empiricus ve svém díle Proti logik?m podrobně popsal rozmanitost zp?sob?, jakymi starověcí ?e?tí filozofové dělili filozofii, a poznamenal, ?e na tomto t?ídílném dělení se shodli Platón, Aristoteles, Xenokrates a stoikové. Toto t?ídílné dělení dodr?oval i filozof akademické skepse Cicero.

Toto rozdělení není zastaralé, ale změnilo se: p?írodní filozofie se rozdělila na r?zné p?írodní vědy, zejména fyziku, astronomii, chemii, biologii a kosmologii; z morální filozofie se zrodily spole?enské vědy, p?i?em? stále zahrnuje teorii hodnoty (nap?. etiku, estetiku, politickou filozofii atd.); a metafyzická filozofie ustoupila formálním vědám, jako je logika, matematika a filozofie vědy, p?i?em? stále zahrnuje epistemologii, kosmologii atd. Nap?íklad Newtonovo dílo Matematické principy p?írodní filosofie (1687), od té doby klasifikované jako kniha o fyzice, pou?ívá termín p?írodní filozofie, jak byl chápán v té době, a tedy zahrnují disciplíny, jako je astronomie, medicína a fyzika, které se později za?aly pojit s p?írodními vědami.

Dal?í disciplíny

• dějiny filozofie – o filozofech, filozofickych ?kolách a směrech minulosti;
• filozofická antropologie – o ?lověku, jeho mo?nostech a spole?nosti;
• filozofie dějin – o dějinnych procesech a tendencích, o jejich smyslu;
• filozofie vychovy – o vychově a vzdělávání, o úloze u?itele a ?kolství;
• filozofie matematiky – o p?edpokladech, základech a d?sledcích matematiky;

Metody filozofie

Metody filozofie jsou zp?soby vedení filozofického zkoumání. Zahrnují techniky, jak dospět k filozofickému poznání a zd?vodnit filozofická tvrzení, a také principy pou?ívané pro vyběr mezi konkuren?ními teoriemi. V pr?běhu dějin filozofie se pou?ívala velká ?kála metod. Mnohé z nich se vyrazně li?í od metod pou?ívanych v p?írodních vědách tím, ?e nepou?ívají experimentální data získaná pomocí mě?icích p?ístroj?. Volba vlastní metody má obvykle d?le?ité d?sledky jak pro zp?sob konstrukce filozofickych teorií, tak pro argumenty uváděné pro ně nebo proti nim. Tato volba je ?asto vedena epistemologickymi úvahami o tom, co p?edstavuje filozoficky d?kaz, jakou oporu nabízí a jak jej získat. R?zné neshody na úrovni filozofickych teorií mají sv?j zdroj v metodologickych neshodách a objevení novych metod má ?asto d?le?ité d?sledky jak pro to, jak filozofové provádějí sv?j vyzkum, tak pro to, jaká tvrzení obhajují. Někte?í filozofové se věnují vět?ině svého teoretizování pomocí jedné konkrétní metody, zatímco jiní pou?ívají ?ir?í ?kálu metod podle toho, která z nich se nejlépe hodí pro konkrétní zkoumany problém.

Vyznamnou metodou filozofie je metodologicky skepticismus. Jejím cílem je dospět k naprosto jistym prvním princip?m pomocí systematického pochybování, aby se ur?ilo, které principy filozofie jsou nepochybné. Geometrická metoda se sna?í vybudovat uceleny filozoficky systém na základě malého souboru takovych axiom?. ?iní tak pomocí deduktivního uva?ování, aby roz?í?ila jistotu svych axiom? na systém jako celek. Fenomenologové usilují o jisté poznání o ?í?i jevení. ?iní tak tím, ?e pozastavují své soudy o vněj?ím světě, aby se zamě?ili na to, jak se věci jeví nezávisle na jejich základní realitě, co? je technika známá jako epoché. Konceptuální analyza je známou metodou analytické filozofie. Jejím cílem je objasnit vyznam pojm? jejich analyzou na základní slo?ky. Dal?í metoda ?asto pou?ívaná v analytické filozofii je zalo?ena na zdravém rozumu. Vychází z obecně p?ijímanych p?esvěd?ení a sna?í se z nich vyvodit zajímavé závěry, které ?asto pou?ívá v negativním smyslu ke kritice filozofickych teorií, které jsou p?íli? vzdálené tomu, jak danou problematiku vidí bě?ny ?lověk. Je to velmi podobné tomu, jak filozofie p?irozeného jazyka ?e?í filozofické otázky zkoumáním toho, jak se pou?ívá p?irozeny jazyk.

R?zné metody ve filozofii p?ikládají zvlá?tní vyznam intuicím, tj. neinferen?ním dojm?m o správnosti konkrétních tvrzení nebo obecnych princip?, nap?íklad hrají d?le?itou roli v my?lenkovych experimentech, které vyu?ívají kontrafaktuální my?lení k posouzení mo?nych d?sledk? p?edstavované situace. Tyto p?edpokládané d?sledky pak mohou byt pou?ity k potvrzení nebo vyvrácení filozofickych teorií. Intuice vyu?ívá také metoda reflexivní rovnováhy. Sna?í se vytvo?it koherentní postoj k ur?itému problému zkoumáním v?ech relevantních p?esvěd?ení a intuicí, z nich? některé je ?asto t?eba vy?adit nebo p?eformulovat, aby se dospělo ke koherentní perspektivě. Pragmatici zd?razňují vyznam konkrétních praktickych d?sledk? pro posouzení, zda je filozofická teorie pravdivá, nebo nepravdivá. Experimentální filozofie je poměrně nedávného p?vodu. Její metody se od vět?iny ostatních metod filozofie li?í tím, ?e se sna?í odpovědět na filozofické otázky shroma??ováním empirickych dat podobně jako sociální psychologie a kognitivní vědy.

Filozoficky pokrok

Mnohé filozofické debaty, které za?aly u? ve starověku, se vedou dodnes. Britsky filozof Colin McGinn tvrdí, ?e během tohoto období nedo?lo k ?ádnému filozofickému pokroku. Australsky filozof David Chalmers naopak vidí pokrok ve filozofii podobně jako ve vědě. Mezitím Talbot Brewer, profesor filozofie na University of Virginia, tvrdí, ?e ?pokrok“ je ?patnym mě?ítkem pro posuzování filozofické ?innosti.6

Hlavní filozofické pozice

Ve filozofii existuje mno?ství u?ení, proud? a směr?, jejich? rozmanitost v?dy vyvolávala ned?věru ve schopnost filozofie ?e?it diskutované problémy. Filozofie je jedinou oblastí vědění, v ní? shoda mezi jejími vyzna?nymi p?edstaviteli je spí?e vyjimkou ne? pravidlem. Rousseau psal s rozhor?ením o filozofickych směrech, které spolu navzájem soupe?í:

?	Ptám se jen: co je to filozofie, co obsahují spisy nejznáměj?ích filozof?, jaká jsou ponau?ení těchto p?átel moudrosti? Posloucháme-li je, co?pak není mo?no je pova?ovat za tlupu ?arlatán?, kte?í vyk?ikují ka?dy své na ve?ejném náměstí: poj?te ke mně, pouze já se nikdy nemylím! Jeden tvrdí, ?e tělesa v p?írodě v?bec nejsou a ?e v?echno jsou jen moje p?edstavy o nich; druhy, ?e neexistujejiná látka kromě hmoty, jiny b?h kromě P?írody. Ten prohla?uje, ?e neexistují ani ctnosti, ani h?íchy a ?e dobro a zlo v oblasti morálky jsou vymysl, jiny, ?e lidé jsou vlci a mohou s klidnym svědomím po?írat jeden druhého.	“
— Jean-Jacques Rousseau: Rozprava o vědách a uměních.

Racionalismus, empirismus, metafyzické systémy, dualismus, pluralismus, naturalismus, ?realismus“, nominalismus, fenomenalismus, supranaturalismus, scholastika, mystika, iracionalismus, intuitivismus, organicismus, senzualismus, essencialismus, mechanicismus, antropologismus, panteismus — to zdaleka není plny vy?et filozofickych směr?, ?áste?ně poplatny moment?m podmíněnosti. Otázka filozofickych směr? je jedním z hlavních a nejslo?itěj?ích problém? historicko-filozofické vědy.

Filozofové o filozofii

My?lenky velkych filozof? nezastarávají a tím nejcitovaněj?ím je dodnes Platón. Někte?í filozofii charakterizovali takto:

?údiv je postoj ?lověka, ktery moudrost skute?ně miluje, a není jiny po?átek filozofie ne? tento.“ Platón

?údiv vedl lidi k filozofování – na po?átku i dnes – a to tak, ?e se zarazili s údivem u nejbli??ích otázek a potom se pomalu zamy?leli i nad vět?ími věcmi… A kdo se zamy?lí a diví, ten se domnívá, ?e neví.“ Aristotelés

?Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde ne? ve filozofii.“ Aristotelés

?Filozofie je pé?e (starost) o du?i.“ Cicero

?Studium filozofie není k tomu, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale jak se to má s pravdou věcí.“ Tomá? Akvinsky

??ít a nefilozofovat je jako mít zav?ené o?i a nikdy se ani nepokusit je otev?ít.“ René Descartes

Immanuel Kant vymezil úlohu filozofie t?emi otázkami: ?Co mohu vědět? Co mám ?init? V co mohu doufat?“, které lze shrnout do jediné: ?Co je ?lověk?“

?úkolem filozofie je pochopit to, co jest.“ G. W. F. Hegel

?Filozofové svět dosud jen r?zně vykládali, te? jde o to jej změnit.“ Karl Marx, These o Feuerbachovi 11.

?Zachytit hranice rozumu – jen to je pravá filozofie.“ Friedrich Nietzsche

?Velká filozofie není filozofie bez chyb, ale beze strachu.“ Charles Péguy

?Filozofie není nauka, nybr? ?innost. Filozofické dílo sestává podstatně z objasnění.“ Ludwig Wittgenstein

Odkazy

Reference

V tomto ?lánku byl pou?it p?eklad textu z ?lánku Philosophy na anglické Wikipedii.

Literatura

Slovníky a p?íru?ky

• Durozoi – Roussel: Filozoficky slovník. Praha 1994. ISBN 80-85764-07-5.
• Filosoficky slovník. FIN Olomouc 1998. ISBN 80-7182-064-4.
• Brugger, W.: Filosoficky slovník. Praha 1994. ISBN 80-206-0409-X.
• St?rig, H.-J.: Malé dějiny filosofie. Praha 1995. ISBN 80-7113-175-X.
• Nicola, Ubaldo: Obrazové dějiny filozofie. Praha 2006. ISBN 80-242-1578-0.
• Tretera, I.: Nástin dějin evropského my?lení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0.

Literatura k úvodu

(od nejp?ístupněj?í k náro?něj?í)

• Encyklopedicky atlas filosofie. NLN Praha 2001. ISBN 80-7106-339-8.
• Anzenbacher, A.: úvod do filosofie. Praha 2004. ISBN 80-7178-804-X.
• Deleuze – Guattari: Co je filosofie? Praha 2001. ISBN 80-7298-030-0.
• Fiala, J.: Analytická filosofie 1 – úvod. Plzeň 2005. ISBN 80-239-7106-9
• Jaspers, K.: úvod do filosofie. Praha 1996. ISBN 80-86005-05-4.
• Law, S.: Filozofická gymnastika. Praha 2007. ISBN 978-80-7203-882-4
• OJZERMAN, Teodor Il'ji?, 1975. Hlavní filosofické směry : teoretická analyza historicko-filosofického procesu (p?vodním názvem: Glavnyje filosofskije napravlenija). P?eklad z ruského originálu: Jarmila Oborská (?ást I) a Bo?ena Sodomková (?ást II); ilustrace obálku navrhl a graficky upravil Leo Novotny. 1. vyd. Praha: Svoboda. 348 s. (Filosofie a sou?asnost; sv. 25). 
• Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Filosofia, Praha 2005. ISBN 80-7007-207-5.
• Pet?í?ek, M.: úvod do (sou?asné) filosofie. Praha 1997.
• Sokol, J.: Malá filosofie ?lověka. Slovník filosofickych pojm?. Praha 2004. ISBN 80-7021-713-8.

Související ?lánky

• Seznam filozof?
• Seznam politickych filozof?

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky ?i videa k tématu filozofie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo filozofie ve Wikislovníku
• Téma Filosofie ve Wikicitátech
• Téma Filosof ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ?R, jejich? tématem je Filozofie

Slovníky

• Stanford Encyclopedia of Philosophy (anglicky)
• Internet Encyclopedia of Philosophy (anglicky)
• Rudolf Eisler: W?rterbuch der philosophischen Begriffe (1904) (německy)
• F. Kirchner: W?rterbuch philosophischer Grundbegriffe (německy)
• Filosofické encyklopedie a jiné zdroje (slovensky)

Dějiny filozofie

• Karl Vorl?nder, Geschichte der Philosophie (1902) – de

Texty ke sta?ení

• Project Gutenberg: Klasická literatura (anglicky)
• Gallica, knihovna elektronickych text? (francouzsky)
• Perseus Antická literatura (Tufts University) (anglicky, ?ecky, francouzsky)
• Antika, patristika, st?edověk (Georgetown University) (anglicky, latinsky)

Autoritní data	NKC: ph114540 PSH: 2596 BNE: XX525257 BNF: cb119368422 (data) GND: 4045791-6 LCCN: sh85100849 LNB: 000048176 NARA: 10642509 NDL: 00572945 NLI: 987007541265005171 NLK: KSH1998000547 TDV?A: felsefe

Portály: Filozofie